Pohádky o stromech

"Nejsi!", řekla Trixx, "ty jsi vyvolená." "A jak ten les můžu zachránit? Vždyť to je ten nejhezčí les, co jsem kdy viděla." "To si jen myslíš, Vendy. Nad lesem vždy vládly víly", řekla Trixx. "A teď už ne?" podivila se Vendy. "Ne, teď už ne, protože mocným kouzlem pochytal Merlin všechna kouzelná zvířata a bytosti, i když ten les vypadá hezky, ve skutečnosti je temný a tichý." "A co mám udělat pro to, abych nad ním zvítězila?" řekla Vendy. "No," začala Trixx, "stačí, když za ním půjdeš a on ti dá tři úkoly. Když je splníš, propustí všechny magické bytosti a když neuspěješ, tak magický les zanikne a už bude jen temný les a všechny hodné nadpřirozené bytosti se změní na zlé nadpřirozené bytosti." "Dobře, a kde toho Merlina najdeme?" zeptala se Vendy. "Tam na tom kopci v hradě," řekla Trixx. Tak Vendy a Trixx šly na hrad. Když k němu došly, tak 

zabouchaly na obří vrata a vrata se sama otevřela, tak vešly dovnitř a všude zněly hlasy, bylo to strašidelné a po chvilce se otevřely další dveře a vešel Merlin.&nbsp;Měl šedé krátké vlasy a dlouhý černý hábit. Odkašlal si a začal: "Co tu hledáte?" "Já chci zachránit magický les!" řekla Vendy. Merlin se zasmál, ale když viděl, že to myslí vážně, tak řekl: "Dobrá, ale stejně to nezvládneš." "To si nemyslím!" přidala se do rozhovoru Trixx.&nbsp;Když Merlin konečně domluvil, řekl, co musí Vendy udělat, aby zachránila magický les. "Stačí, když splníš tři úkoly. První úkol zní: najdi v lese ten největší duhostrom a přines mi jedno duhojablko, které roste pouze na špičce stromu. Druhý úkol zní: získej květ fuli." Když to Trixx uslyšela, usmála se. Mezitím ale Merlin pokračoval: " A třetí poslední úkol zní: najděte rostlinu, která se jmenuje Daisy." Pak se dveře za Merlinem zavřely a Vendy a Trixx

Úvod Na podzim roku 2018 proběhl u nás ve škole velký projekt „STROM“. Součástí tohoto projektu byla i soutěž mezi žáky naší školy o nejlepší pohádku o stromech. Slíbili jsme, že pohádky vyjdou knižně. Stejně jako strom potřebuje čas a péči, aby vyrostl do krásy, potřebovala to i tato kniha.&nbsp; Začtěte se do tajemných dětských příběhů a poodhalte tajemství stromů….

Poznámka editorů: Pořadí pohádek v knize je zcela náhodné

do praskliny. Zasouvala ho pomalu a opatrně. Potom o krok poodstoupila. Strom se začal měnit v&nbsp;mlhu. Mlha se začala pomalu rozplývat, až z&nbsp;mlhy vystoupil krásný mladík. A řekl: „Děkuji ti Vílinko, že jsi mě zachránila z&nbsp;mé kletby. Jsem princ Vilemín III. Zaklela mě čarodějnice Sylva, sestra čarodějnice Vilmy, protože jsem byl namyšlený. Jsem za tuto zkušenost rád. Uvědomil jsem si, že láska je cennější než zlato a bohatství. A vím, jak jsou stromy důležité a že už nepokácím žádný strom zbytečně.“ Rodiče Vílince a Vilemínovi požehnali a byla svatba. Žili spolu šťastně až do smrti a jestli neumřeli, žijí tam dodnes, já věřím, že žijí.

Byl jednou jeden zámek, který byl z jedné strany obklopen zarostlým rybníkem a z druhé strany loukou. Zámek byl velmi škaredý a také proto se jmenoval Škaredín. Ve Škaredíně žil král a královna s malou dcerou, princeznou Terezkou a s větší dcerou, princeznou Apolenkou. Apolenka byla velmi panovačná a rodiče i služebné jí nadržovali. Měla tři koně, stovky šatů a střevíčků, dokonce&nbsp;po&nbsp;ní pojmenovali kostel a kapli. Terezka ale byla milá a skoro všechno, co dostala, prodala a peníze rozdala chudým lidem. Jednoho dne potkala Terezka starou paní a dala jí měšec dukátů. Ona jí za to dala zrníčko. „Zrníčko?“&nbsp;ptala se Terezka. „To si můžete nechat.“ „To není obyčejné 

kouzlem strom na zahradu zlé čarodějnice, tudíž zakletý strom si myslel, že jejím majitelem je zlá čarodějka. Vytáhl ji z její chaloupky, kopl ji a čarodějka letěla a letěla, až doletěla do pekla. Tam už jí srovnají hlavu, pomyslela si hodná čarodějka. Strom pak čarodějka s přítelem zlikvidovala, aby se už nic nemohlo stát. A tak dobro zvítězilo nad zlem, jak už to tak v pohádkách bývá.

do lesa a prosili o pomoc. Najednou stromy jakoby ožily. Tomáš s&nbsp;Julií se vyděsili, ale nejstarší strom řekl, že se nemusí ničeho bát, že jsou přátelé a že mohou pomoci. „Ale jak?“ zeptal se Tomáš. Strom řekl: „Spolu určitě něco vymyslíme.“ Další den, kdy chtěl Lord Artur vypálit kouzelný les, už měli Tomáš s Julií, stromy a zvířata připravený plán. Lord Artur vešel do lesa se zapálenou pochodní. V&nbsp;tom okamžiku se na Lorda spustila voda a pochodeň zhasla. Kořeny a větve ho obvázaly a zvířátka na něj házela žaludy, kaštany a větévky. Tomáš s&nbsp;Julií k&nbsp;němu přišli a řekli: „Jestli se opovážíš ještě jednou vypálit les, tak tě uvězníme v&nbsp;tom nejstrašidelnějším lese na celém světě.“ Od té doby se Lord Artur bál do lesa vkročit. A kdo ví, třeba ten kouzelný les je někde dodnes.

V jedné lesní školce byl jeden strom, který se od ostatních stromků lišil. Nebyl vysoký jako ostatní, ani tak hezký. Kvůli jeho vzhledu ho nikdo neměl rád. Jednoho krásného zimního rána, když jasné paprsky slunce začaly ozařovat svět, přijeli na místo lidé, aby uřezali stromky na Vánoce. Každý stromek si přál stát se vánočním stromkem, obzvlášť ten ošklivý, tak mu ostatní říkali, protože nikdo ani nevěděl, jak se jmenuje. Když dřevorubci začali stromky kácet, bál se malý stromek, že ho tam nechají a on potom nebude moct naplnit své poslání stát se vánočním stromkem. Naštěstí ho uřízli omylem a už ho tam nemohli nechat.

Jednoho dne si už řekla, že to takhle nenechá. A protože se blížilo jaro, řekla si, že by jí mohla dát nějaký ten dárek. Hodná čarodějnice si usmyslila totéž. Obě dvě se totiž narodily v první jarní den. A tak, když se na kalendáři objevilo 21. března, sešly se na louce uprostřed Zapovězeného lesa a předaly si dárky. Hodná čarodějnice dala svému dvojčeti recept na výbornou bábovku, zlá jí dala malou sazeničku stromku. Ale nebyla to obyčejná sazenička, zlé dvojče ještě o půlnoci sazeničku začarovalo s úmyslem ublížit hodnému dvojčeti. Hodná se velmi podivila, ale byla hodná, tak poděkovala. Ještě ten den si hodná čarodějnice svou sazeničku zasadila na svou zahrádku. Stromek rostl a rostl a za týden už byl veliký jako normální dospělý strom. Ale najednou začal zářit a zářil den co den. Hodné čarodějnici se to nějak nezdálo

a podívala se do křišťálové koule. Zjistila, že vždy za sedm dní, co strom září, vstane ze země a toho, kdo si ho zasadil, kopne a majitel odletí do nebe nebo do pekla, podle toho, jestli byl majitel hodný či zlý. Čarodějka se zhrozila, jakmile se to dozvěděla, ale ještě víc ji vyděsilo, že zbýval už jen jeden den do týdne, co zakletý strom zářil. Proto ihned zavolala přes svůj Huawei Y20 Lite svému příteli. Ten byl tak rád, že jí může pomoct. Neváhal a za 5 minut byl u ní.&nbsp;Hned začali vymýšlet plán na záchranu. Přítele najednou něco napadlo a řekl to čarodějce. Nebyl to špatný nápad. A tak se do plánu vrhli, ještě než by bylo pozdě. O půlnoci někdo klepal na dveře zlé čarodějky. Ta se divila: “Kdo by klepal na moje dveře takhle pozdě?“ Ale šla otevřít a tam stojí zakletý strom, jelikož hodná čarodějka s přítelem na poslední chvíli přenesli

Tereza Sahulková

Jednoho dne se Johanka s&nbsp;rodiči přestěhovali do malého domečku se&nbsp;zahrádkou v&nbsp;malé vesničce. Každý den si Johanka chodila hrát ven na zahradu pod jeden suchý starý strom. Vždy, když se na něj podívala, bylo jí ho líto. Tak se rozhodla ho zalévat. Zalévala ho tak dlouho, dokud se větve nezačaly zelenat. Vždy večer, když tatínek četl Johance pohádky, strom je taky poslouchal. Nakonec se rozhodl, že by mohl Johance vyprávět, co se kolem něho dělo. A tak se také stalo. Strom druhý den, když si k&nbsp;němu Johanka přišla hrát, začal mluvit a povídal jí: „Jednou tady jel král s&nbsp;princeznou v&nbsp;kočáře a rozdávali peníze chudým a jednou taky tu bydlel strašně lakomý pán a ten nechtěl nikomu nic dát,

a dokonce ani půjčit. A jednou zase moc hodný starý pán, který mě měl rád, mě každý den zaléval, jako ty Johanko. A moc pěkně se o mě staral. To právě ten lakomý pán mě nechal uschnout a nestaral se o mě.“ Johanka ten strom pojmenovala Pravoslav a měla ho moc ráda. Ty jeho povídky se jí moc líbily, a tak je tam chodila každý den poslouchat. Jednoho dne ale nemohla, protože byla veliká bouře a Johanka se o Pravoslava moc bála, tak se koukala z&nbsp;okna. A najednou co se to stalo. Do střechy uhodil blesk a hned potom do stromu. Johanka ihned vyběhla a moc moc plakala, maminka na ni volala, ať počká, až skončí bouřka. Když skončila bouřka, šly se spolu podívat ven a pod kořeny našly veliký poklad, který jim stačil na opravu střechy, a ještě jim zbylo. A Johance se rozzářily oči, když v&nbsp;koruně stromu našla semínka. Rozhodla se je 

Smutný strom (Sofie Pavlíková, ilustrace Eliška Kameníčková) Zakletá princezna (Klára Růžičková) Přátelé a nehoda (Amálie Mamulová) Stromoví lidé (Ellen Kováčová) Zlý pán a Vánoce (Tomáš Ouřada) Babiččin strom (Josef Forejt, ilustrace Kateřina Malíková) Medvědí problémy (Karolína Kormundová, ilustrace Marie Klečková) Záchrana zakázaného lesa (Šárka Kvasilová) Ježibaba a její prázdniny (Mariana Lachoutová, Tereza Čermáková, ilustrace Mariana Lachoutová) Javor a borovice (Veronika Brabcová)

Magický les (Eliška Brabencová) Vánoce v&nbsp;lese (Adéla Strejčková) O království stromů (Veronika Spáčilová, ilustrace Veronika Spáčilová) Jak Anička a Martina zachránily celý les (Adam Boháč) O mluvícím stromu (Tereza Sahulková) Poučena stromy (Adéla Siglerová) Kouzelný strom&nbsp; (Petra Hopflová) Zakletý strom, aneb kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (Anna Pavlíková) Nejvyšší strom na světě (Vilém Fafejta) Jablůňka (žáci IV.A)

Strom si začal zoufat. Lidé utráceli peníze za takové nesmysly! A byl ještě smutnější než dřív. A jak si tak pofňukával, ani si nevšiml, že pod stromem sedí holčička. „Proč jsi tak smutný? ” zeptala se, protože všemu, o čem ševelily jeho listy, rozuměla. Strom se lekl, poněvadž nebyl zvyklý, že mu někdo rozumí a&nbsp;že&nbsp;na něj někdo mluví. Pak si vzpomněl na vílino kouzlo a odpověděl: „Mám dar některé své listy proměnit na peníze a jsem smutný, že je lidé neutratili za&nbsp;dobrou věc.” „Příští sobotu přijdu, sesbírám ty peníze

a daruji je tomu, kdo je&nbsp;potřebuje,” rozhodla se holčička. Za týden opravdu přišla, nasbírala peníze a dala je lidem, kteří vysazují nové stromy tam, kde je to potřeba. Například v lese, který zničila vichřice. Strom byl moc rád. A holčička dávala posbírané peníze na vysazování nových stromů každý podzim. A dělala to

tak, i když už byla dospělá. Sice pak už stromu nerozuměla, ale i tak se jí zdálo, že listí v jeho koruně spokojeně šumí.

zrníčko,“ řekla babička chraplavým, ale milým hlasem: „je to kouzelné zrníčko.“ Terezka se podívala na zrníčko, potom se podívala na starou paní a chtěla poděkovat. Jenže ona už tam nebyla. Když přišla Terezka domů, viděla Apolenka její zrníčko a řekla: „Co to máš?“&nbsp;„To je zrníčko,“ odpověděla Terezka, ale Apolenka na ni začala křičet: „Akorát špína. Proč domů nosíš špínu?“&nbsp;Terezka řekla, že je to kouzelné zrníčko od kouzelné babičky. Apolenka jí ale nechtěla věřit a odešla do pokoje. Terezka si uklidila zrníčko do šuplíku a odešla na večeři. Rodičům o tom neřekla, protože se bála, že to dopadne&nbsp;stejně, jako když to řekla Apolence. Když přišla, rodiče seděli uraženě u stolu. Král řekl: „Nepůjdeš večeřet, dokud&nbsp;to zrníčko nevyhodíš!“&nbsp;„Ale to je kouzelné zrníčko od kouzelné babičky. Nemohu ho jen

tak vyhodit,“ odpověděla Terezka. „Apolenka si také nosí&nbsp;domů větvičky a kamínky,“ řekla a podívala se na Apolenku, která se tvářila pyšně a pomstychtivě. Královna se Apolenky hned zastala: „Klacíky se dají třeba využít na zatopení v kotli, ale zrníčko? Zrníčko je k ničemu, tak ho koukej hned vyhodit!“ Tak šla Terezka zklamaně do pokoje a královna s ní. Vyndala zrníčko ze šuplíku a dala ho královně do ruky. Ta ho vyhodila z okna. Terezka šla smutně na večeři a spát. Když se ráno probudila, byla v pokoji ještě tma, černá, jako nikdy jindy. Podívala se z&nbsp;okna, kde stál mohutný strom. Protože byla zvědavá, vyšplhala až nahoru. Tam jí zůstal rozum stát. Byla tam zahrada z mraků, malý domek z mraků, prostě všechno bylo z mraků. Když se vzpamatovala, šla k tomu domu. Zaťukala a vyšel starý pán. Vypadal, že je stejně starý, jako ta 

spát. Druhý den ráno nám maminka řekla, že se bude prý asi tak za 14 dnů kácet ten les, o kterém nám říkala. Jakmile jsme se to dozvěděli, hned jsme šli do lesa za Nahamany a stromy, kterým jsme to všechno řekli. Když se nás zeptali, proč chtějí lidé les pokácet, řekli jsme jim, že je prý málo polí. Moudrý strom řekl, že se musejí nějak bránit. Ale Nahamani řekli, že neumí bojovat. Tak jsme jim nabídli, že je to naučíme. Řekli jsme jim, že to umíme od svého táty, protože byl učitelem toho, jak umět se zbraní. S&nbsp;tím souhlasili, a tak jsme tedy hned začali. Některým to nejdřív nešlo, ale pak jsme je to všechny naučili. Když už byl 13. den, přišli lidé před ten les. Když z&nbsp;toho lesa přišli Nahamani, lidé se zarazili. Nahamani jim hned řekli, ať jdou pryč, že je jinak zabijí. Oni tedy odešli, ale hned druhý den tam přišli vojáci a vyzvali Nahamany k&nbsp;boji. 

Nahamani tedy vyšli ven. A pak začal boj. Nejdřív Nahamani ztráceli naději, pak se vzchopili a vyhráli bitvu. Potom všichni oslavovali a řekli si, že už budou žít v&nbsp;míru. A žili šťastně až na věky.&nbsp;

Mariana Lachoutová, Tereza Čermáková Ilustrace: Mariana Lachoutová

Kdysi dávno ve vysokých horách na tom nejvyšším bodě stála malá chaloupka a v&nbsp;té chaloupce žila ježibaba. Žila sama, ale jednou za čas jí přijely navštívit její spolužačky ze základní školy. Vždy, když kamarádky přijely, povídaly si o různých věcech, ale nejčastějším tématem bylo, jak je ježibaba stále nemocná.

ten kluk zase vymýšlí. Ale protože se jim už dlouho nelíbilo, jak se v lese chová, hned toho využili: „Ondro, myslíme si, že se ti to asi jen zdálo, ale každopádně v lese nic neničíme a neřveme! Tohle si les zapamatuje a už tě dovnitř nepustí“ řekli rodiče. Když šel Ondra večer spát, ještě v posteli nad tím přemýšlel. Zdálo se mu to, nebo ne? Každopádně se rozhodl, že pro všechny případy se už bude v lese chovat hezky.&nbsp; Co vy? Jak se chováte v lese?

Byl jednou jeden opuštěný a moc smutný strom jménem Bob. Ten strom hledal přátele. Jednoho dne šla kolem myška Míša, na zádech měla batoh. Bob se zeptal: „Kam jdeš, Míšo?“ Míša odpověděla: „Hledám nové bydlení.“ „A nechceš bydlet u mě?“ „A kde bych měla pokoj?“ „No přece v domku po veverce, vyhlodala si tu díru a odešla!“ Míša chvíli přemýšlela a pak kývla. Šla se podívat do svého nového příbytku. Byl to velký útulný pokoj, který si hned oblíbila. Večer myška zaslechla divné zvuky a usoudila, že tam straší. Bobovi své obavy sdělila. Bob měl o Míšu strach, proto jí řekl, aby na čas odešla, než to vyřeší. Míša nechtěla odejít, měla strach, 

Byl jednou jeden strom a během roku se pořádaly akce kolem stromu. Soutěž jedlíků, soutěž v chytrosti atd. Kdyby ze stromu byl pařez, pro vesnici by to byla hrůza. Míval dobrá jablka, chladný stín a silné větve. A proto existoval zákon stromu. Kdo ublíží stromu, bude za mřížemi nadobro. Jedné noci zloději přišli ukrást strom. Provedou to tak, že nic neuslyší vesnice, takže to provedli sekerou. Bohužel strom měl silnou kůru a začalo svítat. Zloději se utíkali schovat. Ráno, když kluk šel sbírat jablka, uviděl díru ve stromu. Řekl to mámě, která šla na úřad nahlásit ublížení stromu. Všichni se sešli kolem stromu. Starosta požádal chemika, aby oživil strom, volal mu, aby

pomohl pro případ ublížení. Chemik poslechl a oživil strom. Dokonce se zacelila díra stromu. Zloději v&nbsp;noci vyrazili a divili se, že se díra zacelila. Strom pootevřel oko a uviděl zloděje se sekerou a volal o pomoc. Všichni vstali a zatkli zloděje. Za nějakou dobu se nahlásila soutěž o nejkrásnější strom. A strom vyhrál, od té doby ho všichni měli rádi.&nbsp;

zasadit, a to také udělala a za pár dní jí vyrostl ten samý mluvící kouzelný strom.

Byla jednou jedna holčička, jmenovala je Barborka, ale říkali jí zlobivá Bára, protože nic neměla ráda a do všeho jen kopala. Bydlela s maminkou a tatínkem v malém domečku u lesa. Jednou jí maminka řekla: „Báro, je mi jedno, jestli se ti chce nebo nechce, ale půjdeš se mnou do lesa na houby, abychom si udělaly houbovou polévku. „Nikam nejdu.“ Jelikož Bára byla tlustá, líná a pořád jedla, tak bylo jasné, že se jí nikam nechtělo. Ale nakonec ji maminka donutila. Když už tedy byly v lese, tak Bára byla na mobilu a vůbec nesledovala maminku, kam jde. Potom už se úplně mamince ztratila a od domova byla hodně daleko. V tom se jí vybil mobil. Bára hodila mobilem o zem a zvolala: „Zatracenej krám, to snad není možné, 

odešly. Když odešly z hradu, Vendy se rozhlédla, aby našla nejvyšší duhostrom. Když se otáčela, viděla v dálce něco vysokého. Když se podívala pořádně, zjistila, že to je duhostrom. Když k němu došly, byl vyšší než z dálky. Pak ale přišla ta obtížnější část. "Jak se dostaneme nahoru?" řekla Trixx. Než stihla Vendy něco říct, ozvaly se z nory nějaké zvuky. Po chvilce z nory vykoukla duhová veverka a poprosila Vendy o pomoc, že se jí zasekla noha v noře. Vendy nic nedělala, jen koukala s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Po chvilce se vzpamatovala a pomohla veverce ven. Když veverka vylezla, zeptala se, jestli pro ně nemůže něco udělat. Vendy neváhala a zeptala se, jestli by dokázala vylézt na duhostrom a utrhnout jablko úplně na špičce. "Ale jistě, vždyť jsem přeci veverka," odpověděla. Vylezla na strom, vzala jablko a slezla dolů. Dala Vendy 

jablko a ta jí poděkovala. Teď přišel na řadu druhý úkol. Vendy neměla ani tušení, co to je fula. Trixx ale věděla, co to je, a dokonce tu květinu měla doma, ale Merlin si myslel, že už vyhynula. Když to Trixx Vendy všechno řekla, hned šly k Trixx domů a vzaly tu květinu. Dva úkoly už měly splněné, ale co ten třetí? Vendy se zeptala Trixx, jak se dostanou do hlubin moře, když neumí dýchat pod vodou. Plavaly a plavaly pod vodou, ale do hlubin se zdaleka nedostaly. Najednou Vendy viděla pod hladinou něco, co zaplulo za korály a Vendy se za tím vydala a zjistila, že je to mořská panna. Obě vypluly nad hladinu, Vendy opět koukala jako blázen. Pak Trixx řekla: "Treso, jak to, že tě Merlin nechytil?" "Zrovna v tu dobu jsem byla u útesu a když jsem se vrátila, nikdo tu nebyl," řekla Tresa. "A co tu dělá ten dvounožec?" ukázala na Vendy. 

Za malou vesničkou, která se jmenovala Radost, byla velká zelená louka. Na té louce stál obrovský strom jménem Hugo. Strom Hugo byl velice smutný a nešťastný. Ubíhaly měsíce, týdny a dny a Hugo byl stále smutnější, až z toho na jaře ani nekvetl. Až jednoho dne na louku přišel pán. Ten pán byl zahradník, který měl na starost vysazování nových keřů, květin i stromů. Hugo byl šťastný, že má po dlouhé době návštěvu a samou radostí začal druhý den kvést. Pan zahradník si toho všiml a další den přivedl spoustu jiných lidí a začaly se dít věci.

Lidé dělali záhony, do kterých zasázeli různé druhy květin. Vykopali menší díry, do kterých sázeli krásné keře a kolem nich upravovali klikaté cestičky. Největší překvapení pro Huga bylo, když pan zahradník a ostatní začali vykopávat obrovské díry a do těch sázeli různé druhy stromů. Byly to stromy jehličnaté i listnaté. Lidé pracovali kolem Huga, až jednoho dne vznikl krásný park, kam si chodily hrát děti a dospělí se procházeli. Od té doby je Hugo veselý a šťastný. Není už sám a okolo sebe má spoustu kamarádů a také každý rok na jaře krásně kvete.

které chtěli na jaře pokácet.&nbsp;Mezi deseti stromy byl vybrán i ten nejvyšší a nejsilnější strom, ten, co v něm žila všechna ta zvířátka a ptáčci. Když se to veverka doslechla, svolala všechny a vysvětlila jim, jak moc je situace vážná. Všechna zvířátka začala ihned vyrábět různé věci na obranu svého stromu. Veverky stavěly praky na šišky a luky na bodliny, zajíci vykopali díry,&nbsp;sovy nosily listí a lišky tím listím vykopané díry zakrývaly. A najednou tu bylo jaro! Přijeli dřevorubci a už se chystali začít kácet. Veverka zakřičela, aby všechna zvířátka začala útočit na dřevorubce, ale jelikož byla menší a slabší, tak značně prohrávala. Když už to vypadalo, že by mohla vyhrát, vzlétly listy do vzduchu, začal pofukovat vítr, co s sebou nesl zlaté třpytky, stromy se začaly uzavírat a k tomu se tam přibližovala kouzelná pestrobarevná

zvířátka.&nbsp;Když kouzelná zvířátka uviděla, že dřevorubci chtějí pokácet nejkrásnější strom v lese, který poskytuje útočiště jiným zvířátkům, začala kouzlit. Dřevorubci nikdy nic podobného neviděli,&nbsp;a tak se začali bát a utíkat o sto šest z&nbsp;lesa. Jenomže les byl uzavřený a nepomohli jim ani sekery, kterými kolem sebe sekali, co mohli.&nbsp;&nbsp; Když zvířátka viděla, že jsou dřevorubci opravdu hodně vystrašení, přestala kouzlit a zmizela. Les se začal otevírat a dřevorubci mohli uprchnout do svých domovů. Všechna zvířata se začala radovat a povídat si o tom zázraku. Pokud tam někdy půjdete, možná ještě uslyšíte, jak se tam mají.&nbsp;A ptáte se, jakpak se má nejvyšší a nejkrásnější strom? Kdoví, třeba tam ještě někde v Třebotově v lese roste.&nbsp;

houby. Tyto houby se dají nalézt jen v tom nejhlubším lese, v té nejhlubší jeskyni v celém království Atlantis. Dívky měly jedno přání, aby je stromy na své cestě doprovázely. Král potřeboval tuto houbu, aby mu vyléčila kmen a kořeny. Tak se dívky vydaly na svou cestu. Byla to dlouhá a náročná cesta. Zastavily se v malém a skromném obchůdku. Koupily si jídlo a pití na cestu. Vyšly ven a stromy okolo nich se divily, že tam někdo přišel. Stromy byly vděčné za každou návštěvu, tak se nabídly, že je do cíle odnesou. K propasti je stromy donesly do druhého dne. U propasti hlídkoval krásný mladý princ. Anička se mu hned zalíbila. Princ se jí zeptal: „Kampak to míříš, krásná dívko?“ Anička odpověděla: „Hledám tu vzácnou houbu pro krále Stroma a princ laskavě odpověděl: „No dobrá, já ti pomůžu a dovedu tě zpět do království.“ Dívky a princ začali slézat do propasti. 

Sešli do té nejhlubší jeskyně a tam našli houbu. Rychle vylezli z rokliny a uháněli ke králi. Stromové lékařky správně uvařily houby a podaly je královi. Král se za pár dnů uzdravil a vše bylo krásné. A co Martina s Aničkou? Princ si vzal Aničku za ženu a žili spolu spokojeně po celý posmrtný život.&nbsp;

Sofie Pavlíková Ilustrace: Eliška Kameníčková

Byl jednou jeden strom. Tenhle strom rostl uprostřed města. Zdálo se mu, že&nbsp;si ho nikdo neváží. Kolem se válely odpadky, venčili se u něj psi a kluci mu ryli do kůry nožem. Vzdychal: „Ach jo, proč si mě nikdo neváží?” Jednou večer byl zase smutný, když tu se u něj náhle zjevila kouzelná víla a&nbsp;řekla mu: „Proč jsi tak smutný?” „Lidé se ke mně chovají ošklivě, dávám jim kyslík, v létě příjemný stín a je zajímají jenom peníze,” odpověděl strom. „Když si myslíš, že lidi zajímají jenom peníze, dám ti dar,” řekla víla.&nbsp;„Na&nbsp;podzim, když ti bude padat listí, každou sobotu v pravé poledne ti

na chvíli budou padat místo listí papírové bankovky. Ale dávej pozor, v té době budou ševelení tvých listů rozumět děti,” tak řekla a zmizela. Nastal podzim a v sobotu v pravé poledne začaly padat ze stromu bankovky. Přesně, jak víla řekla. Šel kolem pán a všechny bankovky posbíral. Strom byl zvědavý, co se bude dít. Pán se chvilku zamyslel a potom zamířil do herny, která byla na náměstí. Oknem herny bylo vidět, že pán všechny ty bankovky dal do&nbsp;hracího automatu a všechny je prohrál. Pak tam přidal pár svých dalších bankovek a taky je prohrál. Strom doufal, že to byla nějaká výjimka a hned další člověk určitě naloží s&nbsp;penězi lépe. Další sobotu přišla paní. Sebrala bankovky, zašla do obchodu s&nbsp;kabelkami a koupila si kabelku. Její dům byl naproti stromu, a jak otevírala dveře, bylo vidět, že má doma kabelek asi padesát.

V prodeji stromků právě otevřeli. První den už je skoro u konce. Spousta stromků už je koupených a čekají v obývacím pokoji na dárky a ozdoby, ale „ošklivý“ stromek si nikdo nekoupil. Byl z toho trochu smutný, ale řekl si, že si ho někdo třeba koupí zítra. Nové ráno, nový den, stromky v prodejně pořád ubývaly a u lidí v obývacích pokojích přibývaly.&nbsp;Ani druhý den si ošklivý stromek nikdo nekoupil. Poslední šanci, aby si ho někdo vzal, měl zítra, protože bude Štědrý den. Nastal třetí den a jeho poslední šance. Už se blížil večer a on tam pořád stál úplně sám, všechny ostatní už si někdo vzal. Prodavač už šel obchod zavřít. Ošklivý stromek z toho byl velice smutný, myslel si, že už nemá žádnou šanci splnit své vánoční poslání. Prodavač si všiml, jak je smutný a zeptal se ho: „Proč jsi tak smutný?“ A on odpověděl:

„Protože si mě na Vánoce nikdo nekoupil“. Prodavači bylo stromku líto, a tak si ho vzal k sobě domů. Ozdobil ho a společně oslavili opravdu veselé Vánoce.

v kómatu, uběhl jeden rok. Všichni doktoři si mysleli, že s mužem je konec, ale muž najednou otevřel oči. Když doktoři zjistili, že je v pořádku, hned ho pustili. Všichni šli opět do kostela, ale muž zůstal doma a před domem našel sáně se soby. Věděl, že to je znamení. Naložil všechny dárky na saně a nasedl. Sobi se ihned rozletěli a muž házel dárky do komínu. Když byly všechny dárky rozdané, sobi muže zavezli domů a odletěli. Když muž otevřel dveře, uviděl rozzářený stromek, dárky a ... a tajemnou postavu vzlétající oknem ven. Muž bydlel v šestém patře paneláku. Chtěl tu postavu ještě zadržet, ale ona se na něj jen usmála a vyskočila. Muž se zděsil a cestou dolů bral schody po pěti. Když byl dole, neviděl nic. Žádnou postavu, žádnou krev, jenom... no jo, vlastně jenom vzdalující se siluetu. Když se vrátil, měl takový krásný hřejivý

pocit a začal se radovat. Slyšel, že právě skončila mše. Podíval se z okna a uviděl znuděné děti – všechny si myslely to stejné: zase najdeme prázdný pokoj a všechno cukroví bude pryč. Když ale otevřely dveře, uviděly smějící se stromky a hromady dárků. Všichni rodiče a starší děti ucouvli, ale všechny malé děti se začaly radovat. Každé dítě pod stromem našlo dubového panáčka. Tak zlý muž začal mít rád Vánoce.

skutek.“ Dáma, tedy spíše strom, stála na louce osamocená a dny plynuly a plynuly… Až jednoho dne si na louku přišla skupina dětí pouštět draka. Ze začátku jim to létalo dobře, ale pak se zvedl velký vítr a drak přistál na stromě. Jenže to nebyl obyčejný strom, byla to ta namyšlená a zlá dáma. Děti se chvilku snažily toho krásně zbarveného draka sundat, ale nakonec to vzdaly. Vtom se najednou strom zatřásl a drak spadnul dolů. Děti byly spokojené, vzaly si draka, poděkovaly a utíkaly domů na svačinu. Dámu zahřálo u srdce. V&nbsp;tu chvíli se začala pomalu a postupně měnit zpět v&nbsp;člověka. Když byla proměna hotová, šla znovu k&nbsp;babičce, vešla dovnitř, pozdravila a začala mluvit: „Už jsem si uvědomila svoje chyby a je mi to opravdu moc líto. Děkuji vám za to, že jste mi otevřela oči.“ Babička k&nbsp;ní přistoupila, obejmula ji a řekla:

Bylo nebylo, za devatero horami, šestero řekami, v&nbsp;kouzelné zemi, byl jeden chytrý strom. K&nbsp;tomu stromu chodili lidé pro rady. Chodili tam chytří lidé pro rady ohledně různých vynálezů a lektvarů. Také tam chodili hloupí, lakomí a zlí lidé. Každý týden ve středu v&nbsp;poledne k&nbsp;němu přišel jeden hlupák jménem Ctirad. Vždy zapomněl otázku. Strom z&nbsp;toho byl otrávený. Jednou tam Ctirad přišel se sekyrkou a řekl: “Potřebuji si nasekat nějaké dřevo na zatopení, ale nevím jaké.“ A strom odpověděl: “Nasekej lípu.“ Ctirad se zamyslel a řekl: „Co je to ta lípa?“ Ctirad se diví, strom se diví: „Oj, ty nevíš, co je to lípa?“ a dodá:“ Lípa je náš národní strom!!!“ Ctirad sebou cukl 

zděšením. Naštval se a zařval na strom: “Ty ze mě hlupáka dělat nebudeš!“ Strom se jenom usmál: „Já z&nbsp;tebe hlupáka nedělám, Ctirade.“ Ctirad se naštval ještě víc a odešel. Uběhl týden, Ctirad nikde, další týden, Ctirad nikde. Uběhl měsíc, Ctirad nikde. Po dvou letech přišel Ctirad a omlouvá se: „J-já jsem se přišel omluvit, měl jsi pravdu, ty jsi ze mě hlupáka nedělal, já jsem hlupák byl.“ Strom se zasměje a povídá: “Milý Ctirade, jsem rád a omluvu přijímám. Jak vidím, ty ses učil.“ Ctirad jenom pokýval hlavou. Po pár hodinách se rozloučili a Ctirad odešel.

„Pokácel jsi posvátný strom a teď budeš potrestán.“ Poof!!&nbsp;Z&nbsp;chlapa, co neměl rád stromy, se stal strom.

Byl jednou jeden chlap, který k&nbsp;smrti neměl rád stromy. Jednou takhle šel do lesa, šel a šel, až došel ke starému stromu. Začal do stromu kopat, strhával mu kůru a lámal větve.&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp; Jednou si řekl, že ten strom pokácí. Když přišel i se sekerou, chtělo se mu náhle spát. Lehl si ke stromu a usnul. Zdálo se mu o tom, jak kácí starý strom. Když strom pokácí, přiletí kouzelná víla a řekne: „Pokácel jsi posvátný strom moudrosti, musíš být potrestán.“ Chlap se vzbudil a řekl si: „Uff, byl to jen sen.“ Začal kácet strom. Když už byl v&nbsp;půlce, pomyslel si: „A co když to bude pravda?“ „Víly neexistují,“ řekl si. Začal kácet znovu. Když začal starý strom padat k&nbsp;zemi, slyšel podivné šumění. Ohlédl se. Uviděl krásnou vílu a zděsil se. Víla mu povídá:

Byl jednou jeden strom. Jmenoval se Smrk a měl kamarády modřín a jedli. Jednou si tak stromy povídaly o tom, jak jsou v dobrém lese. Jenomže, jak to dořekly, něco je zalechtalo. Byl to lýkožrout!!! Stromy naříkaly a plakaly, protože nevěděly, co s tím mají dělat. Potom si řekly, že zavolají bratry datle. Datlové ťukali a ťukali, nakonec ty lýkožrouty snědli, jenže v každém z těch třech stromů byla velká díra. Datlové se moc omlouvali, ale stromům to moc nevadilo. Řekly si, že to budou místa pro ptáky. A jak řekly, tak se stalo. Po dvou dnech se tam usídlila soví maminka a měla malá sovátka. A od toho dne byly tyto stromy mnohem veselejší.

A i ten les byl mnohem zajímavější. Stromy byly moc rády, že pomohly tak veselé rodince. Sovy sedávaly na větvích smrku, modřínu a jedle. A tak se stromy dožily dvě stě roků a za tu dobu zažily ještě dvě stě rodinek, jenomže tahle byla nejveselejší na celém světě.

O člověku, který se stal stromem (Denis Toman) Kouzelný les (Marie Martinová) Vánoční stromek (Tereza Andresová) Artík a jeho Cecilka (Veronika Brabcová) Duhovač (celá II. třída, ilustrace Adéla Strejčková) Starý strom a moudrá sova (Jan Rothe) Třídostrom (Jakub Lukáš) Chytrý strom (Jakub Synek) Jak strom vyměnil listí za jehličky (Karel Řechtáček, ilustrace Adéla Strejčková) Odvážná zvířátka (Eliška Kameníčková)

Tajemný les (Michaela Jírů) Osamělý strom (Nikol Musilová) Vílinka a zakletý strom Zrníčko (Anna Ernestová) O hodném stromu (Vít Mareš) Kouzelná babička (Kateřina Malíková, ilustrace Adéla Strejčková) Osamělý strom Hugo (Dominik Krejsa) Ovocný strom (Matyáš Bek) Ráj v&nbsp;lese (Valentina Bzirská) Slavný strom (Lukáš Le)

„Večeře byla báječná!“ pochválila zvířátka Rendu. Když všichni dojedli, rozdali si dárky, víle stačilo jedno kouzlo a měla pro všechny i ona dárky. Každý byl nadšený. Všichni šli ven a začali zpívat Tichou noc a Chtíc, aby spal, Narodil se Kristus Pán, Pásli ovce valaši,&nbsp;Štědrej večer nastal a tak dále. Nakonec poděkovali Pánu Bohu za krásný večer a za krásný rok a všichni se rozloučili. Renda ještě rozdala všem, co zbylo, obalené šišky, salát, cukroví. A všichni si pochvalovali, jaké to byly krásné Vánoce.&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;

Veronika Spáčilová ilustrace: Veronika Spáčilová

Za sedmero horami leží malá země. Je to království stromů. Říše kouzel. Tam nevládnou lidé, vládne tam moudrá bříza a jejím rádcem je stoletý dub. Teď se v tom malém království dějí veliké věci, protože už za dva dny začínají slavnosti podzimu. A to znamená, že se všichni loučí s létem a pomalu se připravují na zimu. Napečou se kaštany, žaludy a v mísách je nasypané lesní ovoce. Vyzdobí se náměstí U Studánky a slaví se celé čtyři dny. Sejde se celé království. Všichni jsou spolu v míru a dobré náladě. Jenže letos nikdo netuší, co se bude dít, protože na království si brousí zuby zlá kněžna Hniloba, která opravdu nemá království stromů ráda, 

V&nbsp;laboratoři vynalezli látku, která mravence zviditelní. Látkou mravence na starém dubu postříkali a odsávačem vysáli. Od té doby můžeme vidět mravence na celém světě. Starý buk začal vyprávět své příběhy malému stromku.

dělat… O hodinu později přihopkal zajíc se srnou, lasičkou, srncem, jelenem, ale i se spoustou malinkých ptáčků a hmyzem. Moudrá sova už dávno vymyslela, že zvířátka vytáhnou strom nahoru. Tahali jednou, tahali dvakrát a nic. Zavolali medvěda a medvídka, tlačili a tlačili, a nakonec zatáhli úplně, až strom vytlačili na kopec. Tam ho pustili a strom se postavil zase na zem. Všem děkoval a dovolil moudré sově, aby si na něm udělala domeček a žili si tam spolu dodnes.

Jeden starý strom si jen tak stál uprostřed lesa, když byla bouřka. Bouřka si usmyslela, že jej porazí. Po bouřce byl strom na zemi a plakal a plakal. Náhle přiběhl zajíc. Chvilku tam seděl a pak utekl někam pryč. Strom za ním křičel, ať mu pomůže, ale zajíc nic! Tak strom ležel den, noc, týden, dokud nepřiletěla moudrá sova, která hned věděla, co má 

A od té doby jsou kamarádi. A co Jiří? Jiří zůstal doma sám a má se dobře jako Artík. Všichni jsou šťastní a takhle to má být!&nbsp;

Jednoho školního dne se učitel 8. třídy rozhodl, že si třída zasadí strom pro štěstí. Tak sehnali smrk, zasadili ho a čekali, až vyroste. Každý den ho chodili zalévat. O rok později ten strom vyrostl o dva metry a když děti šly první den do 9. třídy, spadla z něj první šiška. Jak deváťáci rostli, strom rostl také. Když byl konec školního roku a deváťáci se rozutekli do ostatních škol, strom onemocněl záhadnou nemocí a do měsíce umřel.&nbsp;&nbsp;

Na knize se dále podíleli:

Jazyková korektura: Václava Makovcová Alena Čechová Jana Barnová Ilustrace titulní strany: Hermína Hančová Přepisování textů: Adéla Řeháková Tomáš Ouřada Adéla Strejčková Ferdinand Lipanský Antonín Lipanský Koordinace a práce s programem BookCreator Lenka Lipanská Grafická úprava Tamara Bujňáková

mu ničí stromky. Dvojčátka rostla jako z&nbsp;vody. Malý Ludvík s&nbsp;Barunkou pomáhali tatínkovi chodit sázet stromečky. Barunka trhala borůvky a Ludvík jí je ujídal. Takhle se to táhlo dalších pět let. Tatínek už byl na stopě, kdo mu ničí stromečky. Barunka s&nbsp;Ludvíkem byli velcí průzkumníci, proto znali les skrz naskrz. Jednou však našli stromový domeček, do kterého se šli ihned podívat. „BUM! PRÁSK! ÁÁÁ! POMÓC!“ uslyšel tatínek. Ihned všechno zahodil a běžel hledat děti. Ale jako by se po nich zaprášilo. Potom vyrazil za maminkou. Co se to děje?! Tatínek vtrhl do chaloupky, ale v&nbsp;chalupě byli medvědi! Popadl dveře, BUM a utíkal pryč. KŘACH! Cítí, jak ho někdo pusinkuje a probouzí se a cítí, jako kdyby omdlel. „Tatí, tatí!“ uslyší dětský křik a probudí se s&nbsp;úsměvem na tváři: “Děti, dětičky moje,

kde jste byly?!“ „No, ona tam byla v&nbsp;domečku na stromě taková klouzačka, která vedla do jeskyně kousek odsud.“ „Uff“ odfrkl si tatínek. „Broučku, vstávej, už je ráno, musíš do školy. Pojď se mnou vzbudit Barču. Honem pojď, Ludvíku!

„Ano, to jsem," odpověděl strom a dodal: „tvoje babička má pravdu." „Jé, a pane strome, plníte taky přání?" zeptala se holčička. "No&nbsp;ano, a co bys sis přála, Natálko?" zeptal se strom. "Přeji si, aby se mi uzdravila maminka, má totiž rakovinu a já se o ni moc bojím," odpověděla Natálka. „To je krásné přání," řekl strom a dodal: „Za pět dnů se maminka uzdraví." „Dobře, děkuji pane strome," řekla Natálka. „Nemáš zač," odpověděl jí strom.&nbsp; A jak strom řekl, tak se stalo, za pět dní se maminka uzdravila. A strom byl šťastný.

Teď vám povím pohádku o zakletém stromě a čarodějnicích. Na kraji Zapovězeného lesa stály dvě malé chaloupky, ve kterých bydlely dvě čarodějnice. Člověk by řekl, že když byla dvojčata, budou obě dvě stejná. Nebylo tomu tak. Jedna byla hodná a jedna byla zlá. Bylo to velmi znát i na vzhledu chaloupek. Chaloupka hodné čarodějnice byla uklizená, čistá a velmi hezká. Chaloupka zlé čarodějnice byla taková typická, stála na jedné noze, ošklivá a vevnitř samý prach, špína a všude veliké pavučiny. Hodná čarodějnice byla opravdu milá, zlá se naopak snažila všem ublížit a zkazit všem den. Zlou čarodějnici už zlobilo, že její hodné dvojče jí pořád kazí její plány.

Byl jednou jeden strom, který byl tak velký, že se na něj vešlo všechno ovoce. Jablka, hrušky, ananasy, banány, borůvky, maliny, ostružiny a další ovoce, na jaké si jen vzpomenete. Byl to velmi vzácný a velmi krásný strom. Děti k němu chodily každý den, trhaly si z něj ovoce, lezly po něm a hrály si. A&nbsp;tak to bylo den co den po dvě stě let. Jednou se na toto překrásné místo přijel podívat jeden bohatý kníže. Strom se&nbsp;mu tak zalíbil, že si ho koupil od správce lesa. Nechal si kolem něho vystavět dřevěný ručně vyřezávaný plot a k němu dal postavit ceduli: NESAHAT!!! Dětem se to ale vůbec nelíbilo. Vydaly se za králem, aby jejich spor s&nbsp;knížetem vyřešil. Král si s tím nevěděl rady, pozval

proto do jednacího sálu dvacet dětí a bohatého knížete a řekl: „Položím vám jednu otázku. K čemu strom potřebujete?” Jedno dítě vystoupilo z davu a řeklo: „Strom byl pro nás zdroj potravy. Nemůžeme si dovolit normální jídlo, a tak jíme ovoce ze stromu.” „Hmmm…,” zamyslel se král. „A co vy, kníže?” „Myslím, že by bylo lepší, aby&nbsp;ho ta děcka nezničila, proto jsem si ho koupil pro sebe.” &nbsp;A král? Asi byl velmi moudrý. Rozhodl, že by bylo dobré nechat strom dětem a knížeti vrátit peníze. A tak se i stalo. Ten strom tam prý stojí dodnes. Už dvě stě jedna let!&nbsp;

poděkovala a Vilma byla v mžiku pryč. Vílinka šla dál a po chvíli se stalo přesně to, co čarodějnice&nbsp;řekla. Potkala u cesty dva rytíře.&nbsp;Prali se a když už nemohli popadnout dech, otočili se na Vílinku. Jeden z&nbsp;nich řekl: „Já jsem Teobald a on,“ ukázal na druhého, „je Bořislav. Rozsuď nás, kdo za to může.“ Vílinka se už už chtěla zeptat: „Kdo a za co?“ Ale včas si vzpomněla na lektvar od čarodějnice Vilmy. Vytáhla lektvar z&nbsp;živůtku a jemně na rytíře cákla. Rytířům jakoby se rozjasnilo. Bořislav i Teobald začali Vílince děkovat, protože vyřešila jejich spor. Teobald jí řekl: „U rybníčku je strom, který nikoho nechce pustit dál. Polechtej ho u kořínků a on ustoupí.“ Vílinka poděkovala a šla. Teď se jí šlo lépe. Připadalo jí, že les už není tolik temný. Ba naopak. Teď se Vílince zdál prosvětlený a také že byl. Šla a šla, až narazila na veliký a velmi urostlý

strom. Vzpomněla si, co Teobald říkal. Nejprve strom polechtala jednou a strom neudělal nic. Tak to zkoušela zas a zas. Nejprve se strom začal trošku kymácet, až se kymácel tak, že div neprasknul. Vílinka s&nbsp;lechtáním přestala. Strom se začal pomalu odsouvat. Když se strom odsunul úplně, tak šla Vílinka teprve dál. U rybníčku se zastavila. Podívala se na rybníček. Byl klidný a čistý. Sluneční paprsky dopadaly na hladinu a vtom Vílinka uviděla záblesk. Byl jiný než ostatní. Podívala se pozorněji na místo, kde záblesk spatřila. Na dně byl kouzelný kamínek. Vílinka se rozpomněla na kamínek ze snu. Byl to on. Rybníček byl naštěstí mělký a nebyl moc velký, takže na něj dosáhla. Vytáhla kamínek a šla zpátky. Cesta jí připadala delší a nudnější než předtím. Když Vílinka znovu přišla ke stromu, vytáhla kamínek z&nbsp;kapsy. Chvíli si ho prohlížela, a pak ho zasunula 

Stromy všechny přivítaly a všem postavily domečky. Všichni žili šťastně, a nakonec si i Eliot našel svoji vyvolenou.

Žil jednou jeden zlý pán a ten nenáviděl stromy. Vždy, když byly Vánoce, zavřel se doma a nic nedělal, nebo je všem kazil. Dětem lhal, že Ježíšek neexistuje, zakrýval světýlka a byl tak zlý, že vždy, když Ježíšek nadělil dárky, tak je ukradl a stromek vyhodil z okna. Zrovna byly Vánoce a všichni byli v kostele. Muž je sledoval a když viděl, že všichni jsou v kostele, vzal žebřík, přelezl plot a začal lézt na střechu. Už byl skoro u komína, kudy se vždy dostával dovnitř. A najednou mu to podklouzlo, spadnul dolů a bouchnul se do hlavy. Ve snu se mu zjevil lesní skřítek, který mu řekl: “Dávám Ti poslední šanci, jestli nepřestaneš, budeš zle potrestán.“ Zatímco byl muž

Byl jednou jeden páníček s&nbsp;pejskem. Páníček se jmenoval Jiří Koukal. Jiří pojmenoval psa Artík. Jiří byl starší člověk a neměl sílu na to, aby hlídal Artíka. Jednoho dne se Jiří rozhodl, že Artíka dá do psího útulku… A hned druhý den se vydali do toho útulku, o kterém včera večer přemýšlel. Artík se tak strašně těšil na procházku. Po hodině a půl cesty autobusem už tam byli. Byl to veliký oranžový dům s&nbsp;nápisem PSÍ ÚTULEK. Chvíli čekali před domem, ale potom Jiří sebral odvahu a šli dovnitř… Jako první tam viděl Jiří paní za pultem. Přišli s&nbsp;Artíkem k&nbsp;paní a Jiří povídá: ,,Dobrý den, mohl bych sem k&nbsp;vám dát pejska Artíka?“ Paní kývla hlavou a dala Jiřímu dotazník, aby něco

věděli o Artíkovi. Po půl hodině přišel smutek… Museli se rozloučit. Jelikož Artík nevěděl, co se děje, tak byl v&nbsp;pohodě. Jiří si klekl a říká: ,,Artíku měj se hezky.“ Artík vyplázl jazyk, vycenil zuby a čekal. Jiří už šel… Po čtvrt roce se tam Artíkovi nelíbilo, protože chtěl svého páníčka zpátky.&nbsp;Jednoho dne měl příležitost utéct, protože zrovna byli všichni pejsci venku. A teď byla ta chvíle! Artík utekl! Utekl do lesa, který nebyl úplně normální. Jeden strom byl velký a Artíkovi se zdálo, že i trochu mluví! Artík vůbec nevěděl, kam se má skrýt, nebo kam má jít. Ten strom byl asi očividně kouzelný, protože u toho stromku byl pelíšek pro Artíka. Artík si to musel napřed očichat. Stromeček dal Artíkovi hlas, aby se mohli skamarádit. Stromeček říká: ,,Jak se jmenuješ?“ ,,Jmenuji se Artík, a ty?“ ,,Já jsem Cecilka.“

Byl jeden kopeček, vyrost tam stromeček. Třeba i za 50 let. Pomyslíme na něj hned! Stromek roste výš a výš, může vyrůst na Měsíc? A z&nbsp;Měsíce do Slunce, tam už hoří jak svíce. A ze Slunce na Merkur, tam to pálí jako sůl. A z&nbsp;Merkuru na Venuši, tam to stromu pěkně sluší. Z Venuše zpět na Zemi padá už se sazemi.

Ta naše jablůňka zatím je malinká, až nám dost vyroste, jablíčka přinese. Třebaže stromeček má jeden lísteček, na jaře větviček bude už dost nám pro radost. Pak také kvítečky pro pilné včeličky, za pár let jablůňka bude mít jablíčka zelená, červená, voňavá, šťavnatá.

způsobilo, že se listnatý strom přeměnil na jehličnatý. Když dřevorubci skutečně přišli se sekyrami a pilami, aby strom porazili, nevěřili svým očím! Pustili se do práce, snažili se, seč mohli, ale žádný dřevorubec se přes pichlavé jehličí nedostal ke kmeni. A tak jehličí ochránilo strom stejně, jako bodlinky chrání ježka.

Žil byl jednou jeden myslivec a ten si řekl, že vysadí les. Zasadil tedy spoustu jedliček a smrčků, pár modřínů a nějakou tu borovičku a za pár let už tu stál krásný les. Jeden ze stromů byl ale největší a nejsilnější&nbsp;z celého lesa. Jednou si kolem toho stromu hopkali zajíci a veverky a řekli si, že by se v tom stromě určitě dobře bydlelo. A tak si tam udělali pelíšky. Strom byl tak krásný, že zanedlouho tam žilo mnoho dalších zvířátek a ptáčků. Všichni tam žili v klidu a míru, ve stromě si dělali zásoby ořechů, šišek, bobulek a hub. Když začal podzim, hodně se ochladilo a po podzimu přišla dlouhá zima.&nbsp;Do lesa přišli dřevorubci a vybrali několik stromů,

Byl jednou jeden dům v chudé vesničce a v tom domě žila holka, která se jmenovala Vendy. Jednoho dne se Vendy pohádala s rodiči a šla se projít do temného lesa. Jmenoval se temný, protože tam prý byly zlé nadpřirozené bytosti. Ale Vendy tam něco táhlo, ani nevěděla co. Když vešla do lesa, najednou se ochladilo. Bylo to divné procházet tak tichým lesem. Najednou se chtělo Vendy hodně spát, ale ona v tak strašidelném lese usnout nechtěla. Protože už se jí chtělo opravdu hodně spát, upadla do spánku. Zdál se jí moc divný sen, slyšela v něm hlas, který jí pořád dokola opakoval: "Jsi naše jediná záchrana!" Když se Vendy vzbudila, vylekala se a vstala, přemýšlela, koho má 

zachránit a jak ho má zachránit. Když chtěla rychle běžet domů, něco zahlédla u stromu. Jakmile k tomu stromu došla, dotkla se ho a najednou kolem ní nebyl ošklivý les, ale nádherný pohádkový les, kde běhaly srnky a zpívali ptáci. Když to Vendy viděla, byla překvapená a zároveň vylekaná. „Jak se to mohlo stát?“ říkala si neustále. Šla se podívat k tomu stromu a jak ho zkoumala, někdo jí zaťukal na záda. Vendy se lekla a rychle se otočila. Za ní bylo cosi, co létalo a vypadalo to jako liška. Vendy zakřičela a byla tak vylekaná, že by ji ani mamba tak nevylekala. To cosi začalo mluvit a řeklo to: "Ahoj, já jsem Trixx." Vendy už se trochu zklidnila a měla tolik otázek a nevěděla, na kterou se zeptat dřív. Trixx rychle řekla: "Les pohádek můžeš zachránit jen ty". " Já?"&nbsp;divila se Vendy, "vždyť jsem jen obyčejná dívka?"

Anička si se svými kamarádkami hrály na schovávanou. Její rodiče nebyli doma, ale Anička na to byla zvyklá. Maminka pracovala jako doktorka a chodila pozdě domů a tatínek? Tatínek jezdil na služební cesty téměř každý den. Anička měla mladší sestřičku Martinu, kterou měla velmi ráda. Jednoho dne šla Anička pro Martinu do školky, kde si její milovaná sestra hrála s ostatními dětmi. Doma se dívaly na televizi a najednou uslyšely divné výkřiky. Mysleli si, že to bylo z televize, ale nebylo. Jejich dům zachvátil oheň a už nebylo úniku. Obě dívky během chvíle uhořely. Ten den se v novinách psalo: „Blízko od Prahy začal v&nbsp;15 hodin hořet krásný rodinný dům. V domě byly dvě dívky ve věku 12 a 7 let. 

Oheň pravděpodobně založil žhář a policie už po něm pátrá.“ Anička s Martinou se tak dostaly do země, o které dlouho snily. Do země Atlantis. Krásná lesní chaloupka, stáje s ovcemi a kravami, a hlavně nedotčená příroda. Kousek od chaloupky byl rybník. Dívky nikdy nezažily tak krásný a čerstvý vzduch. Bylo to jako z pohádky, tedy vlastně to pohádka celé je. Pro jídlo si Anička a Martina chodily do nedalekého malého městečka. Ale zvláštní to tady bylo. Stromy tu byly veliké, a hlavně se pohybovaly a mluvily. Dívky se s nimi seznámily a vyprávěly jim, jak se sem dostaly. Stromy potřebovaly ale jen jednu věc. Aby dívky splnily úkol a stromy je přijaly za strážce lesa. Úkol je prý to, aby dívky zachránily pana krále Stroma. Pan král Strom byl už starý, nejstarší z celého&nbsp;království. Potřeboval k životu vzácné léky, tedy vlastně velice vzácné

Žil byl jeden kluk Ondra. Ondra byl tak trochu nezbeda.&nbsp;Bydlel s tatínkem a maminkou v chaloupce na okraji vesnice. Často chodil do nedalekého lesa a jeho oblíbenou hračkou, jak už to u kluků bývá, byl kapesní nožík.&nbsp;Ondrova oblíbená hra byla lámat&nbsp;větve a z nich si něco vyřezávat nožíkem. Rád&nbsp;v lese nahlas zakřičel a zkoušel tak ozvěnu. Jednoho dne se Ondra rozhodl, že půjde do lesa na houby, a tak si vzal svůj oblíbený nožík a šel. Když došel k samému kraji lesa, spatřil plno hub a začal je sbírat do koše. Pokaždé, když nějakou houbu našel, dal ji do košíku a do nejbližšího stromu si vyryl nožíkem rysku jen tak pro radost. Ale les už toho měl akorát dost. Milý Ondra vůbec

netušil, co se na něj chystá. Byla to pěkná pomsta za to, jak se při svých procházkách v lese choval.&nbsp;Jakmile se Ondra sklonil pro další houbu, bum bác a rázem ležel na zemi. „Asi jsem klopýtl o pařez stromu.“ pomyslel si Ondra. Otočil se, ale žádný pařez tam neviděl. „No nic.“ Ondra pokračoval dál do lesa. Najednou uviděl pod krásným dubem pěknou řadu hříbků. Spočítal je a bylo jich šest. Vytáhl z kapsy nožík a vyryl do dubu šest čárek. Ale co se nestalo! Najednou Ondru uchopily silné větve stoletého dubu a křičely: „Já ti dám řezat do stromu a ničit přírodu! Teď uvidíš!“ Ondra se vyděsil k smrti, ale tohleto nestačilo. Jedna z větví mohutného dubu ho šestkrát přetáhla po zadku. Pak strom Ondru pustil a ten utíkal rychle pryč, co mu nohy stačily. Celý vyděšený přiběhl domů a začal všechno s pláčem vyprávět mamince a tatínkovi. Rodiče se nestačili divit, co si

Josef Forejt ilustrace: Kateřina Malíková

Byla dívka jménem Daisy. Žila se svou babičkou, protože její rodiče zemřeli při autonehodě. Bylo jí devět let. Vedle babiččina domečku stála velká vrba. Babička Daisy vychovávala od sedmi let. Daisy měla babičku moc ráda. Dělaly všechno společně, vařily, uklízely, hrabaly listí, stavěly sněhuláky, prostě se měly rády. Asi po roce, když bylo Daisy asi deset let, její babička zemřela na stáří. Bylo jí osmdesát osm let, pohřbili ji u té velké vrby. Daisy každý den chodila zalévat vrbu. Jednou, když přišla ze školy, všimla si, že v&nbsp;kuchyni je upečená bábovka, kterou měla Daisy moc ráda.

Šla k&nbsp;vrbě, kde ležel hrob babičky. Sedla si k němu, opřela se o vrbu a povídala si sama se sebou. Když si položila otázku, kdo jí upekl bábovku, ozval se hlas: „Já“. Daisy se

otočila a ve vrbě viděla obličej babičky. Daisy byla vyděšená, ale když se uklidnila, začala si s&nbsp;babičkou povídat, jak jí mohla upéct bábovku. Babička řekla, že plní přání a že si může přát, co chce. „Dobře“, odpověděla Daisy. Každý den navštěvovala babičku, která byla ráda, že si s ní vnučka povídá. Měly se moc rády a povídaly si až do smrti Daisy.

napadané listí. „Bára odmlouvala, ale pak ji stromy přemluvily. Den co den stromy Báře dávaly stejné otázky, ale Bára pořád odpovídala: „Ne a ne a ne.“ Tak od stromů dostávala práci. Po dlouhé době se Báry zeptaly: “Tak co? Už se ti stýská?“ „Nevím, asi ano, a veverko, omlouvám se za to, jak jsem na tebe šlápla.“ „Dobře,“ odpověděla veverka. „Myslím, že můžeš jít domů a od této chvíle ti budu říkat hodná Barča,“ řekl dub. Najednou se Bára objevila na cestě a rychle utíkala domů. Hned, jak přiběhla, skočila mamince okolo krku a řekla jí: „Maminko, promiň, že jsem na tebe byla zlá, mám tě moc ráda.“ „Já tebe taky.“ Potom maminka udělala Barče kakao, sedly si spolu na gauč a Barča mamince vyprávěla, co se jí přihodilo.

Jednou takhle na jaře u jedné chaloupky rostl strom. Ale ten strom nebyl obyčejný, byl totiž kouzelný. Ale nikdo o tom nevěděl a tomu stromu bylo smutno, že si s ním nikdo nepovídal. A ta holčička se jednoho dne rozhodla, že půjde za kouzelným stromem. A tak šla, oblékla si kabát a vyrazila. Šla, šla až došla ke stromu a pozdravila: "Dobrý den, pane strome." A strom se podíval, kdo ho zdraví a viděl, že ho zdraví holčička. A tak řekl: "Dobrý den holčičko, jakpak se jmenuješ?" Holčička odpověděla: "Jmenuju se Natálka." A strom se usmál: "Aha, tak ahoj Natálko." „A pane strome, babička mi říkala, že jsi kouzelný."&nbsp;

vybije se mi baterka, a ještě ke všemu se mi ztratí máma.“&nbsp;A začala do všeho kopat. Potom však kopla do něčeho měkkého, podívala se na zem, co to je, ale nic tam nebylo. Najednou se ze země něco ozvalo: „Au, co do mě kopeš, ty tlustá bečko sádla.“ Byla to veverka, která byla naštvaná, protože jí dřevorubci pokáceli strom, ve kterém měla svůj dům a všechny zásoby. Báru vytočilo, že jí někdo nadává. „Ty jedna, nenechám si tu nadávat od nějaké zrzavé myši.“ „Co? Já ti dám zrzavou myš, že budeš teda koukat!“ řekla veverka a v tu ránu byla pryč. Bára jen mávla rukou a odešla dál do toho lesa a potom se zastavila u jednoho největšího dubu a sedla si tam. Najednou začal foukat vítr a pak Bára slyšela divné hlasy. „Dobré ráno, javore, jak ses vyspal?“ „Dobře, dobře.“ Bára se ohlédla, ale nikdo tam nebyl. Po chvíli se podívala na dub, co stál před ní.

Na jeho větvi byla ta veverka. „Zase ty?“ zeptala se veverka, ale nikdo jí neodpověděl. Potom Dub měl najednou oči a pusu a začal na Báru mluvit: „Co ty tu děláš? Proč vše ničíš? Co tu chceš?&nbsp;A jak se jmenuješ, osobo?“&nbsp;„Já, já…“ koktala Bára. „Máma hloupá mě tu zapomněla.&nbsp;Nic tu neničím, jen mi vše leze do cesty a kdybych věděla, jak se dostat domů, už bych tu nebyla. A jsem Bára.“ „Ano, ano, proč říkáš o mamince, že je hloupá?“ „Vždyť je to pravda.“ „Tak tedy dobrá, budeš tady do té doby, než v sobě najdeš dobrého ducha.“ „Cooo?“ „Je odpoledne, bříza ti pomůže najít spadané větve a pomůže ti postavit domeček.“ Když měla Bára postavený domeček, šla spát. Ráno brzy vstala. Stromy se jí zeptaly: „Stýská se ti po domově?“ „Ne,“ odpověděla Bára. Stromy jí tedy vymyslely práci. „Vyklidíš z potůčku

Karolína Kormundová ilustrace: Marie Klečková

Kdysi dávno, předávno, v&nbsp;tajemném lese plném javorů, smrků a bříz se schovávaly dvě chaloupky. Jedna chaloupka byla v&nbsp;údolí tajemných smrků, kde žila velká medvědí rodinka. Albert byl velký medvědí tatínek. Gabriela byla maminka čtyř medvídků a Vojta byl dědeček. Druhá chaloupka byla v&nbsp;údolí pradávných javorů, kde bydlela rodina lesníků. Tatínek s&nbsp;maminkou čekali miminko, proto musel tatínek hodně pracovat. Každý den zasadil dvacet stromků, které mu medvědí rodinka ničila. Proto se jednoho dne rozhodl, že s&nbsp;tím něco udělá! Jaké je nejrozumnější řešení?

Tatínek se rozhodoval mezi třemi možnostmi: začít sázet stromky jinde, přestat sázet stromky nebo obklopit celou stromovou osadu plotem. Jenže tatínek věděl, že když postaví plot, tak nebude mít peníze pro miminko, které se co chvilku narodí. Takže aby měl peníze, začal sázet stromky jinde. Vydal se do údolí bříz. Tam zasadil rovnou sto stromků, jenže mu je opět někdo začal ničit. Tatínek přidělal na první nejbližší strom videopast, aby zjistil, kdo mu ničí stromky. Liška? Pes? Kočka? Kůň? Kráva? Slepice? Videopast byla na stromě tři dny, ale na záběrech nic nebylo. Tatínek zjistil, že videopast nefunguje. Proto se vrátil domů, kde nalezl maminku s&nbsp;čerstvě narozenými dvojčátky Bárou a Ludvíkem. „Vítejte na světě“, řek tatínek miminkům. Čas plynul a tatínek pořád neodhalil, kdo

zvířata neútočila. Ella dokonce spatřila tygra, jak spí a na něm leží kočka a pět malých myší. Byla okouzlena, chtěla tam už zůstat navždy. Najednou si však vzpomněla na své rodiče. Věděla, že je sama nenajde a&nbsp;sama pro sebe si zoufale řekla: „Už nevím, kde můžou být.” Najednou se ozval hluboký hlas a hned po něm další. Ella se začala ohlížet, kdo to mluví, nikoho však nespatřila. Až na spící zvířata a stromy tam nikdo nebyl. Poté si však všimla, že&nbsp;zvuky vydávají stromy kolem ní. Když se trochu vzpamatovala, začala se ptát na své rodiče. S překvapením zjistila, že stromy o jejích rodičích vědí vše. Prozradili jí, že její rodiče žijí zde v Ráji, jak to nazývají. Jediné, co jí neřekli, jak její rodiče vypadají. Řekli: „Jestli chceš své rodiče zpět, musíš je zde v Ráji najít a&nbsp;pokud je poznáš, můžeš je odvést zpátky domů.” Ella poděkovala a odešla své rodiče hledat.

Šla dlouho a cestou potkávala všechny ty lidi, co do lesa šli a už se nevrátili. Začala se jich vyptávat, proč se nevrátí domů, ale všichni jí řekli, že už se domů vrátit nechtějí, že tam je spousta nenávisti a zla, zatímco tady je mír a klid. Ať&nbsp;potkala kohokoli, nějak sama od sebe věděla, že to její rodiče nejsou. Najednou spatřila velký strom, který byl upravený jako dům, a z něj vylezli dva lidé. Ella hned poznala, že to jsou její rodiče, rozběhla se a objala je. Oni hned také poznali, že je to jejich dcera. Byli opravdu šťastní, že se opět setkali. Ella jim začala vyprávět a nepřestala, dokud měla co říct. Druhý den šla za stromy, které jí pověděli, co má dělat. Řekla jim, že své rodiče našla a oni jí dovolili své rodiče odvést. Ona však řekla, že tu s nimi zůstane navždy. A tak se také stalo. Se svými rodiči žila v Ráji navždy.

přímo ho nenávidí. A moc by si přála, aby se království stromů celé srovnalo se zemí. Také už má připravený ďábelský plán. Ten spočívá v&nbsp;tom, že jak začnou slavnosti, přiblíží se v převleku ke stromu s dobrotami a posypeme je kouzelným práškem, který všechny, kdo ho sní, znehybní. A časem pak všichni uschnou, změní se v prach a zmizí. Do slavností zbývá jen jedna hodina. Přípravy se chýlí ke konci. Hodina uběhla a bříza už se chystá na svůj každoroční proslov. Zahájení úspěšně proběhlo a všichni se začali bavit. Toho Hniloba využila a všechno posypala kouzelným práškem. Všichni si začali dopřávat občerstvení. Prvních pár stromů zhnědlo a ostatní nevěděli, co se děje. Nikdo netušil, co má dělat, báli se, co se bude dít dál. Jediný dub rychle utíká za moudrým čarodějem Smrkem. Když k němu přišel, popsal, co se stalo a hned začal vykládat, že to byla 

určitě Hniloba. Smrk pečlivě přemýšlel. Potom vzal zdobenou sklenici se zvláštní vodou a s dubem rychle utíkali na náměstí U Studánky. Tam byla hotová pohroma. Smrk všechno začal kropit svou zvláštní vodou. Byla chvíle napětí. Všichni se zase začali hýbat! „Ano, ano!“ volali. „Funguje to!!“ Ale kdo to udělal? začalo se jim honit hlavou. Dub začal vykřikovat, že to byla Hniloba a bříza řekla, že by to mohla být pravda. Teď se smrk podíval na zbylé dobroty a prohlásil: „Ano, byla to Hniloba.“ Všichni začali křičet: „Musíme ji najít a potrestat!“ Bříza všechny uklidnila a vyslala nejzdatnější stromy pro Hnilobu. Ostatní uklidili otrávené jídlo a čekali. Když stromy hnilobu přitáhly, bříza pronesla rozsudek. Hniloba byla vykázána z království navždy. Všem se ulevilo. A nakonec vše dobře dopadlo. Slavnosti podzimu se uskutečnily a tento příběh má dobrý konec.&nbsp;

Craft paper border

Ježibaba a její prázdniny

Měla totiž pořád problémy s&nbsp;rýmou a kašlem, ale netušila proč. Nebyl snad jediný den, kdy by byla úplně zdravá. Ježibaba už s&nbsp;tím pomalu začala být smířená, ale její kamarádku jednou napadlo, že by to mohlo být proto, že žije tak vysoko v&nbsp;horách, kde je zima a fouká, a proto je pořád nemocná. Ježibaba si pomyslela, že by to mohla být pravda, a tak se rozhodla, že si udělá na pár dní prázdniny. Koneckonců jí už bylo 567 let a v&nbsp;důchodu už byla dávno, tak proč by nemohla. Byl tu ale jeden problém, nevěděla, kam na prázdniny pojede. Naštěstí jí kamarádka našla hotel U Dvou smrků, kde by mohla pár týdnů pobýt. Tak se ježibaba sbalila a jela. Když tam dojela, překvapilo ji, že je hotel U Dvou smrků přímo uprostřed lesa, myslela si totiž, že je jen u lesa, ne uprostřed, ale nevadilo jí to.

V&nbsp;hotelu strávila tři týdny a za tu dobu nebyla ani jednou nemocná. Měla z&nbsp;toho takovou radost, že se rozhodla, že se do lesa nastěhuje. Koupila si malou chaloupku někde v&nbsp;Brdech a pěkně si to tam zařídila. Od té doby tam spokojeně žije a rýmu a kašel mívá už jenom v&nbsp;zimě.

že přijde o svého nejlepšího kamaráda, ale nakonec odešla, byť jen do sousedního lesa. Každý den za stromkem chodila. Ale Bob stále nevěděl, odkud ty divné zvuky jdou. Jednou večer se pořádně zaposlouchal a už věděl, co jsou zač ty divné zvuky. Bob vykřikl: „To ty, ježku, děláš takový rachot?“ „Jaký rachot? Já tu žádný rachot nedělám. Já jen chodím.“ „To přece vím, ale moje nejlepší kamarádka se tu bojí.“ „Když bude vědět, že to jsem já, tak se určitě bát nebude.“ „Hm, to asi ne, ale hned ráno se jí zeptáme.“ Když Míša ráno přišla, usoudila, že se tu opravdu bát nebude. A v tom ji něco napadlo. Nejdříve se zeptala Boba a ten s tím souhlasil. Pak se zeptala ježka: „Bodlinko, nechtěl by ses nastěhovat k nám?“ „Jasně!“ radostně vykřikl. Míša, Bob a Bodlinka se stali nerozluční přátelé.&nbsp;

Bylo, nebylo jedno království. V království žila spousta víl. Jednoho dne královna porodila krásnou a malou vílu. Jmenovala se Vílinka. Není se čemu divit, protože král se jmenoval Víloslav a královna Vílomila. Když Vílinka trochu povyrostla, ráda chodila s maminkou do lesa. Jednou, když byli na procházce, ji okouzlil strom. Ten strom byl košatý a hezky urostlý. Moc se jí líbil. Na každé procházce se na něj dívala a v duchu ho zdravila. Na své 10. narozeniny šla Vílinka poprvé sama do lesa. Místo toho, aby prošla celý les pěšinkou, kterou by chodila s maminkou, sedla si pod strom a usnula. Zdál se jí sen o krásném mládenci, který jí řekl: "Vílinko, až ti bude 18 let, v rybníčku za lesem najdeš kamínek. Ten kamínek

Kdysi dávno v&nbsp;malé a už docela staré chaloupce žil milý otec se dvěma dětmi – jedenáctiletým Tomášem a devítiletou Julií. Jednoho krásného dne se vydal Tomáš s&nbsp;Julií na procházku do lesa. Po cestě Julie zakopla o žalud. Nebyl to žalud ledajaký. Byl zlatý. Tomáš ho vzal do rukou a řekl: „Co budeme dělat s&nbsp;takovým žaludem?“ Julinka nabídla, že by ho mohli prodat, ale Tomáš ji zastavil a řekl: „Zkusíme ho zasadit…ale kde? Někde, kde nikdo není. Za vesnicí Kumuru.“ Bydleli kousek za vesnicí, ale i tak to bylo daleko. A co kdybychom ho zasadili na kopci před vesnicí Kumuru?“ „Dobrý nápad,“ řekl Tomáš. Další den Tomáš s&nbsp;Julií vzali žalud, oběd a šli na kopec před vesnicí.

Když už byli na hoře, vykopali díru a žalud zasadili. Uběhlo pár let a měsíců. Když bylo Tomášovi 20 let a Julii 19, sešli se i s&nbsp;otcem u nádherného a silného stromu, ze kterého spadly první žaludy. V&nbsp;ten čas se otec rozhodl předat Tomášovi i Julii svůj majetek. Začal s&nbsp;Tomášem, předal mu svoji chalupu a statek, Julii předal hospodu a pole. Pak otec lehl, zavřel oči a už je nikdy neotevřel. Čas plynul. Ze stromu byly dva stromy a ze dvou stromů se stal les. Les byl plný různých zvířat. Měl překrásné žaludy. Proč? Protože byly ze zlata. Ve vesnici Kumuru žil jeden bohatý a chamtivý muž jménem Lord Artur. A protože byl tak chamtivý, nechtěl, aby měl někdo větší bohatství než on. Chtěl vypálit kouzelný les. Všude se to rozkřiklo. Ale co jim to bylo platné, vždyť s&nbsp;tím stejně nic neudělají. Tomáš s&nbsp;Julií se tu hroznou zprávu dozvěděli, a proto zašli

Byl jednou jeden kluk a ten se jmenoval Vítek. Ke svým jedenáctým narozeninám dostal od své milované babičky semínko stromu. Byla to vrba. Hned druhý den zasadil strom do rohu zahrady. Každý den se o semínko pečlivě staral a za pár týdnů mu ze semínka vyrostl malý stromek. Vítek se o stromek dále staral a za několik let mu vyrostla mohutná vrba. Jednou si Vítek kopal na zahradě a míč omylem kopnul do koruny stromu. Náhle strom ožil a svými dlouhými větvemi vzal balón a podal ho Vítkovi do rukou. Bylo to jako poděkování za jeho péči.

Kateřina Malíková&nbsp; Ilustrace: Adéla Strejčková

Byla jednou jedna vesnice, ve které bydlela babička. Nebyla to obyčejná babička, byla totiž kouzelná. Bydlela na konci vesnice v&nbsp;malém, hezkém a uklizeném domečku, kde si míchala své lektvary. Lidé, kteří měli různé choroby a problémy, se napili lektvaru a v&nbsp;tu chvíli se uzdravili a jejich problémy se rozplynuly jako pára nad hrncem. Jednoho dne si přišla pro radu dáma. Byla sice oblečená jako princezna, ale chování měla strašné. Nepozdravila, nepoprosila a byla hrubá. Proto jí babička namíchala speciální lektvar. Jakmile se dáma napila, proměnila se ve strom. Babička jen dodala „Můžete si za to sama. Kouzlo lze zrušit jen tím, že uděláte dobrý 

napsala celá II. třída ilustrace: Adéla Stejčková

Žil byl jednou jeden starý buk. Chtěl si najít kamarády. Jeho přání bylo tak silné, protože se všem zdál příliš starý a suchý. Osamělý buk zakořenil a usnul. Po probuzení vedle něj vykukoval malý stromek. Malý stromek tam byl náhradní, protože starému buku vysávala mízu armáda neviditelných mravenců. Mravenci mízou krmili své bílé larvy. K&nbsp;velkému buku přijeli dřevorubci a chtěli ho pokácet, protože vysychal. Malý stromek se lekl a posmutněl, protože se bál, že ztratí svého velkého ochránce. Malý stromek chtěl velkému buku nějak pomoci, ale nevěděl jak. Dřevorubci sáhli na velký buk, v&nbsp;tu chvíli jim neviditelní mravenci vlezli do rukávů, do nohavic 

a dřevorubci utíkali. Za dva dny se vrátili ve speciálních oblecích. Jednomu dřevorubci spadl na zem chléb a on viděl, jak se chléb začal pohybovat. Dřevorubci odnesli chléb do laboratoře. V laboratoři zjistili jedinečným moderním přístrojem duhovačem, že chléb napadli neviditelní mravenci. 

Bylo jednou jedno docela velké království, jmenovalo se Zlaté. A proč zrovna Zlaté? Protože tam bylo snad všechno ze zlata. Vládli mu král s královnou a ti měli dceru. Jmenovala se Isabela. Když bylo Isabele 18 let, přiletěla velmi mocná a chudá víla a řekla: „Dobrý den, králi a královno, jsem chudá, a tak jsem vás chtěla poprosit o 10 zlaťáků na mé šaty a jídlo.“ Ale král jí nic nedal. Tak se víla naštvala a řekla: „Nu dobrá, přiletím zítra a pokud mi nedáš ani zítra 10 zlaťáků, tak se stane něco moc zlého!” A tak se stalo.&nbsp; Víla přiletěla a král jí nic nedal, a tak víla proměnila princeznu ve strom

a ten strom stál u vstupní brány do království. Ještě před tím, než víla odletěla, tak řekla: „Když ten strom obejme princ, kterému je 18 let a 1 den, tak princeznu osvobodí“. A uplynuly 2 roky. Okolo zakleté princezny jel princ a slyšel: „Obejmi mě.“ Ale princ si jí nevšiml. Druhý den měl princ 18. narozeniny a když se šel večer projít, tak zase slyšel princeznu, jak volá: „Obejmi mě, ale až zítra.” Prince to zaujalo, tak přisel i zítra a zkusil to. Obejmul zakletou princeznu a osvobodil ji.

kouzelná babička.&nbsp;„Ahoj Terezko,“ řekl. Terezka se ho zeptala: „Jak víte, že se jmenuji Terezka?“ „Vím to, protože moje žena mi o tobě řekla,“ řekl dědeček. Za ním Terezka viděla tu kouzelnou babičku, co jí včera dala to zrníčko. Pozvala ji dovnitř a babička jí řekla, že její muž je zakletý. Už nikdy nesmí opustit svět mraků. Kletba se prý dá zrušit, jen když někdo půjde do hlubokého lesa&nbsp;a najde tam květinu, která se dá do krabičky ve skále. Potom se otevře východ ze světa mraků. „A proč jsem tady já?“ ptala se Terezka. „My dva jsme moc staří. Nedošli&nbsp;bychom tam. Proto jsem to zrníčko dala tobě. Milé a mladé dívce,“ vysvětlila babička. Terezka se u nich tedy nasnídala, vzala si mapu, pití, jídlo a vydala se na cestu. Mezitím král, královna a Apolenka hledali Terezku&nbsp;po&nbsp;celém zámku. Když se podívali do jejího pokoje a viděli

otevřené okno a strom, poslali tam Apolenku na výzvědy. Ta vylezla nahoru a jako Terezka zaťukala na domek. Nikdo neotvíral, tak se vydala do lesa. Terezka už byla v lese. Bylo to tam strašidelné. Stromy vypadaly jako živé. Najednou Terezku chytilo něco za nohu. Táhlo ji to do země! Skočil za ní chlapec a vytáhl ji za ruku. Terezka si oprášila šaty, podívala se na něj a poděkovala. Všechno mu řekla a on šel s ní.&nbsp;Po&nbsp;cestě se dozvěděla, že se jmenuje Martin a že pochází z království Květů. Uvěznili ho tady, protože byl rozmazlený a zlobivý. Teď čeká na vysvobození. S Martinem a Apolenkou tam každý den chodili na návštěvu. A tak si žili, šťastní byli a když nějaké dítě zlobilo, poslali ho do světa mraků a když se vrátilo, už nezlobilo. Z toho vyplývá, že nemáte zlobit, abyste nezažili to, co oni, že ano, Terezko?&nbsp;&nbsp;

zasuň do prasklinky ve stromu. Cestou však dej pozor! Budou na tebe číhat různá nebezpečí. Víc ti říct nemůžu." Jak to mládenec dořekl, Vílinka se probudila a běžela domů. Roky plynuly a z Vílinky se stávala spanilá vílí slečna. Na svůj sen pomalu zapomněla. V předvečer 18. narozenin, když zapadalo sluníčko, šla Vílinka po dlouhé době do lesa. Uviděla ve stromě prasklinu, které si nikdy předtím nevšimla. Čím déle u stromu stála, tím víc ji tajemná síla táhla na cestu. Tak tedy šla. Ze začátku se jí šlo dobře. Najednou se na cestičce objevil had. Řekl jí, jestli neuhádne jeho hádanku, tak ji dál nepustí. Hádanka zněla takto: „To, co máš, léčí nemoci, ale není od ní pomoci, tato síla hory přenáší, zlé úmysly však nesnáší, někdy ji celý život hledáš.“ Vílinka chvíli přemýšlela. Najednou

vyhrkla: „Já vím, to je přece láska!“ „Správně,“ řekl had moudře a plazil se dál. Vílinka měla radost, že uhodla hádanku. Ale zároveň se také trošku bála, co bude dál. Les začal být temný. Začala se trošku bát. V dálce zahlédla tmavou postavu. Když k ní přišla blíž, postava promluvila: „Vílinko, natrhej mi hrst pampelišek a posbírej čtyři šišky. Jinak tě dál nepustím.“ Vílinka chodila po lese, sbírala pampelišky a šišky. Za chvíli Vílinka přišla znovu k postavě a dala jí, co chtěla. Postava řekla: „Jsem čarodějnice Vilma. Protože jsi splnila můj úkol, uvařím ti lektvar, který ti pomůže.“ Vilma zašla za nejbližší strom a ve chvilce byla zpět. Přinesla lahvičku s podivnou tekutinou a řekla: „Až na této cestě uvidíš dva rytíře, kteří se budou prát, tak vnoř do lahvičky prsty a lektvarem je trošku postříkej." Vílinka 

Cestou mezi poli, kde jdeme krásnou pěšinkou, je vyvýšená mýtina, na které stojí krásná vzrostlá stará borovice s velikými šiškami. O kousek dál v travnaté louce stojí mladý košatý javor. Borovice během dne kouká na javor a všímá si, jak ho lidé při procházce obdivují. No, aby ne? Vždyť na jaře má košatou korunu plnou zeleně až do konce léta a během podzimu změní natřikrát svůj kabát. Zčervená, zežloutne a zhnědne. Borovici to přišlo líto, vždyť ona je tam delší dobu! Je vyšší než javor! Ať sem ti lidé radši nechodí! V půlce listopadu se jí to splnilo. Náhle javor opadal a lidé sem přestali chodit. Borovice byla ráda, že javor už není tak krásný a nemá svou pozornost.

Po nějaké době zesmutněla, protože byla osamocena bez lidí a bez javoru. Celou zimu truchlila. Najednou ji na jaře probudil dětský smích a křik. Děti se honily kolem javoru a schovávaly se za borovicí. A borovice vidí, jak na ni javor mává svými zelenými větvemi s malými lístky. Borovice byla šťastná, zamávala svými větvemi a po té zkušenosti se samotou si žili spokojeně a borovice mu již nezáviděla.

Byly jednou dvě děti, Šárka a Jack. Ale neměly otce, takže musely hodně pomáhat mamince. Po práci si šly hrát. Vždycky jim maminka řekla, ať klidně jdou, ale nesmí do zakázaného lesa.&nbsp;Prý, že by se jim mohlo něco stát. Děti tedy slíbily, že tam nepůjdou. Když tak šly, najednou před sebou viděly ten zakázaný les. A takto na svůj nezapomenutelný zážitek vzpomíná Šárka: Zeptala jsem se Jacka, jestli tam nemůžeme jít. Jack mi řekl, že ne! „Maminka přece nechtěla, abychom tam chodili.“ Nakonec jsme tam šli, jelikož nás k&nbsp;tomu donutila zvědavost. Tak jsme šli. Po chvíli do mne drknul Jack a řekl: „Slyšela jsi to?“ Odpověděla jsem: „Ano!“

Tak jsme se rozhodli, že půjdeme za tím hlasem. Najednou jsme se zarazili. Jelikož před nimi najednou byli hýbající se stromy, které i mluvily. Vypadaly jako lidé, akorát měly kůži trochu nazelenalou. Těm, co mají nazelenalou kůži, se říkalo Nahamani. Nahamani se jim říkalo, protože byli oblékaní jako pravěcí lidé do kůží. V&nbsp;tom si nás jeden Nahaman všimnul. Všichni se nás zeptali, jestli nejsme lidé. Když jsme řekli, že ano, tak se trochu polekali. Ale jeden z&nbsp;těch mluvících stromů řekl, že jsme ještě děti. Že prý je nemůžeme nijak ohrozit. Všichni ho poslechli a řekli: „Dobře tedy, náš moudrý strome, ale co když to řeknou dospělým?“ „Ale oni to dospělým říct nemohou, protože je nepustíme!“ Já a Jack jsme řekli, že musíme jít domů. V&nbsp;tom nám řekli, že tedy ano, ale nesmíme nic o nich říct. Když jsme se vrátili, najedli jsme se a šli 

Bylo to už hodně dávno, když se sázely lesy. Všechny lesy se zelenaly a rostly, ale jen do jednoho z nich byl vstup zakázán. Vypadal zvenku na chlup stejně, jako ty ostatní, ale zevnitř se v něm skrývalo něco tajemného. Nikdo však nevěděl, co to je, protože kdo do toho lesa vstoupil, už se nikdy nevrátil. I&nbsp;přes tyto znepokojující informace se jedna dívka jménem Ella rozhodla, že&nbsp;zkusí své štěstí. Ella pocházela ze sirotčince. Její rodiče prý byli jedni z těch, kteří se do lesa odvážili a už se nikdy nevrátili. Její plán spočíval v tom, že v noci pomocí svázaných prostěradel sleze dolů oknem a své rodiče bude hledat s nadějí, že&nbsp;pořád žijí a jen se v lese ztratili. Ten den, kdy oknem vylezla, ještě vůbec

netušila, co se v lese skrývá. Když šla směrem k lesu, cítila takový zvláštní pocit, jako by ji ten les přímo lákal do sebe samého. Jakmile vstoupila, viděla, že je to les jako každý jiný. Na zemi ležely šišky, žaludy, listy a spousty jehličí. Ellu napadlo, že by za sebou mohla skládat šišky a žaludy, aby našla cestu zpět. Po pár minutách chůze se cítila zvláštně a&nbsp;zároveň krásně. Měla pocit, že na ni někdo mluví a pobízí ji, aby šla dál. Najednou před sebou viděla stěnu, kterou by ani neměla vidět, protože vypadala, jako by les pokračoval dál. Když se k ní přiblížila, nic se nestalo, proto&nbsp;se na ni pokusila sáhnout. Ruka však stěnou prošla. Rozhodla se, že to zkusí a projde celá. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Jen co prošla, zjistila, že se nachází v krásném lese, který bíle a růžově kvetl, zpívali tu ptáci a byla tu spousta cizokrajných i zdejších zvířat. Bylo to krásné, zvláštní bylo jen to, že na sebe

"Tu vyvolil magický strom na záchranu lesa," řekla Trixx. "A můžu vám s něčím pomoct?" řekla Tresa.&nbsp;" No, nevíš něco o rostlině Daisy?" zeptala se Trixx. "Ano, můžu vám ji přinést, " řekla Tresa a odplula. Když plavala zpět k Vendy a Trixx, měla v ruce nádherný fialový květ.&nbsp;"Děkujeme moc," poděkovala Vendy. A obě běžely k hradu se všemi věcmi. Když zabouchaly na vrata, tak se otevřela. Vešly dovnitř, zabouchaly na dveře, vešel Merlin a když viděl, že drží všechny tři věci, zakřičel a zmizel. Zbyl tam po něm jen prach. Pak se do lesa vrátily všechny magické bytosti a Vendy se zděsila: "Úplně jsem zapomněla na rodiče, musí mě hledat a jak se vůbec dostanu domů?" "Neboj, Vendy," začala ji Trixx utěšovat. "Ve tvém světě se mezitím, co jsi byla tady, stopnul čas a domů se vrátíš tak, že řekneš: "Lese, lese, moc tě prosím, vrať mě zpátky, kam 

patřím, a když se budeš někdy chtít vrátit, stačí, když se vrátíš do temného lesa a řekneš: "Lese, lese, teleportuj mě do magického lesa."&nbsp;Pak se Vendy se všemi rozloučila a vrátila se domů a každý den se vracela a zažívala další dobrodružství.

„Jsem moc ráda, že ses změnila.“   Potom se ještě jednou obejmuly,

dáma nastoupila do krásného kočáru, zamávala a odjela zpět domů.&nbsp;

Karel Řehtáček ilustrace: Adéla Strejčková

Za devatero horami a devatero řekami se rozkládal starobylý lužní les. Byl domovem mnoha zvířátek, která zde nacházela svůj úkryt i obživu a také zde žily nejrůznější kouzelné lesní bytosti. Hluboko v&nbsp;tomto lese rostl i jeden obzvláště vysoký listnatý strom, který toho už hodně pamatoval. Ti, kteří les někdy navštěvovali, tento strom obdivovali a zvedali hlavy nahoru k&nbsp;nebi, aby spatřili jeho korunu. Jak ale strom stárnul, vypadal již poněkud zvadle, jeho kořeny byly ale stále ještě pevné a silné a plné života. Jenže lidé se mylně domnívali, že strom ochořel a rozhodli se ho pokácet. Strom s&nbsp;tím mohl jen těžko něco udělat.

Když už se pomalu smiřoval se svým osudem, šel kolem ježek. „Co jsi tak smutný?“ zeptal se stromu. „Ach, ježečku, lidé&nbsp;chtějí vzít na mě pily a sekyry, těm já se ubránit nemohu. Kéž bych měl takové bodlinky jako máš ty, aby mě chránily!“ A tu dostal ježek nápad!&nbsp;Řekl stromu, ať se nebojí, jde klidně spát, že se do rána uvidí. A tak stromu nezbylo nic jiného, než ježkovi důvěřovat. Jakmile strom usnul, běžel ježek za lesní vílou. Ihned jí pověděl, že je starý strom v&nbsp;nebezpečí a prozradil jí svůj plán. Potom ji dovedl ke spícímu stromu.&nbsp;Víla si jen tiše něco zabroukala a pak třikrát poklepala na kmen. To bylo vše. Jenže když se strom ráno vzbudil, málem sám sebe ani nepoznal. Místo listí měl totiž jehličky, docela podobné jako jsou ty ježkovy bodlinky. To kouzlo lesní víly

Stromy. Když se řekne toto slovo, určitě si vybavíte zeleň, dřevo, listy a tak podobně. Jenže v zákoutí lesa byla malá, skoro zapomenutá vesnička, ve které bylo jen veselo, lidé si byli rovni a vše bylo všech. Bohužel se ale stalo neštěstí. Do vesničky zavítala zlá královna, říkalo se jí "Nejhorší". Ptáte se proč? Protože byla bez citu, přísná, závistivá, no prostě zlá královna, jak se patří. Nakázala svým vojákům, ať zajmou celou vesničku a odvedou do království. Co královna řekla, to se vyplnilo. Jenže ve vesničce zůstalo miminko. Náhle se k děťátku naklonil strom a pochoval ho. Strom miminko odnesl do chýše do hloubi lesa, kde byla vesnička stromů. Děťátko pořád naříkalo a stromy

nevěděly, jak ho utišit. Jeden strom mu dal mech a druhý trávu. Nic se nedělo. Třetí strom mu dal napít vody a miminko bylo zticha. Časem stromy pochopily, jak děťátko vychovat a dali mu jméno Eliot. Když Eliotovi bylo 13 let, začal dělat problémy, byl náladový a zlobil. Stromy už z toho byly unavené, a tak Eliota odvedly do jiné vesnice, kde žil do 18 let. Eliot se poté vydal do světa. Na cestě světem si našel mnoho přátel, ale nenašel žádnou ženu. Po čase narazil na království. Nakoukl tam přes dírku ve zdi a viděl chudé lidi, jak pracují. Bičují je vojáci, řvou na ně a jsou nelítostní. To se Eliotovi nelíbilo, a tak se večer vplížil do království. Dostal se až do věznice, kde byli ti nebozí lidé. Začal s nimi řešit, jak se do věznice dostali. Vesničané mu řekli svůj příběh a Eliotovi došlo, že patří k nim. Osvobodil je a všichni se vrátili do vesničky stromů, kde byli v bezpečí.

Byl jednou jeden les. V tom lese žila všemožná zvířátka. Blížil se čas Vánoc, a tak zvířátka začala přemýšlet, čím své blízké obdaruje. Jak koho čím překvapí? Na dnešek 12. prosince si zvířátka dohodla vánoční poradu, aby se dohodla, kdo co udělá a kdo co připraví. Měla se sejít při západu slunce u krmelce. Jenomže liška Renda a vlk Parit se vždy opozdí. A tak to bylo i v tomto případě. Zpozdili se o půl hodiny. Teď, když konečně všichni došli na místo, začala porada. Každý se musí zapojit. Seznam prací: liška - vánoční večeře, datel a veverka - ozdoby na stromek, pan a paní bobrovi a vlk – stromeček, medvěd - zdobení stromů, zajíc - pečení 

cukroví. Začala sháňka po vánočních dárcích a každý se snažil najít ten správný. Všichni už mají dárky a už stačí jen dát jmenovku, mašli, dojít k lišce a hotovo. Nastal den Vánoc. Všichni se sešli u lišky Rendy. Datel Jan a veverka Mary donesli ozdoby, bobr Miki a bobřice Klára vybrali stromek, vlk ho donesl a medvěd Berry ozdobil a zajíc Maty přinesl nové napečené voňavé cukroví. Všichni usedli k vánoční tabuli, ale co se nestalo. Renda omylem připálila obalované šišky. Co s tím? Ptali se sebe navzájem. Měli ale velké štěstí. Víla Lesnínka slyšela totiž jejich smutné hlasy. Stačilo jedno kouzlo a vše bylo krásné. Kláru a Rendu napadlo, že by Lesnínka mohla slavit Vánoce s nimi. Všichni souhlasili. Víla byla nadšená a říkala: „Děkuji, byla jsem smutná, že Vánoce slavím sama.“ Teď už byli všichni šťastní a zasedli s úsměvem ke stolu.&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;

Name

Safari may block some audio or video from playing automatically and ‘read to me’ will skip these. You can configure this in Safari’s preferences.