Book Creator

Veronika Vajdová - Rozpřáhnout křídla

by Jana Losíková

Cover

Loading...
Veronika Vajdová -
Rozpřáhnout křídla
U příležitosti Dne Země zorganizovalo SVČ Ostrava-Zábřeh, příspěvková organizace mezinárodní literární soutěž. Úkolem soutěžících bylo napsat originální povídku na téma Leť, ptáku, leť!

Z neuvěřitelného počtu 111 literárních děl byla povídka Veroniky Vajdové vybraná ve své kategorii L - 1. kategorie (do 15 let) jako vítězná. Svou povídku nazvala Rozpřáhnout křídla.
Rozpřáhnout křídla
Míjím předposlední zastávku, pomalu sbírám své věci a skládám je do batohu, abych se, tak jako posledně, nemusela bát, že mi při výstupu přivřou dveře autobusu končetinu. Někdy je zkrátka náročné udržet oči otevřené, když vás čeká dlouhá směna a ještě k tomu vás ze spánku opět vytrhla noční můra. Už si nejsem jistá, o čem přesně byla, vím však jistě, že vedlejší roli v ní hrál můj kolega Timotej Nikolajev, kterého mám spojeného s mnoha věcmi, ale zejména s jeho neskutečně otravným a nepřetržitým žužláním mentolových bonbónů. Začíná mi čím dál, tím víc lézt na nervy, což je vzájemné. Celou cestu naproti mně sedí postarší pán s naprosto rudým obličejem a třemi chybějícími prsty na pravé ruce, který bude vystupovat tři zastávky po mně. Něco se mi na něm nezdá a v duchu lituji, že jsem se po nástupu usadila zrovna tady. Autobus se škubnutím zastaví. Rázem jsem myšlenkami zpátky v realitě a v rychlosti se zvedám ze sedadla. Vyskočím ven a vydám se rovnou za nosem.
K veterinární ordinaci, kde pracuji, je to deset minut pěšky, a tak se snažím tuto nedobrovolnou chladnou ranní procházku zpříjemnit poslechem hudby. Do uší si proto dám sluchátka a pustím první skladbu na seznamu. Najednou mě však někdo chytí za paži a já se prudce otočím. S překvapeným výrazem ve tváři hledím do očí sedmiprstého muže z autobusu. Napřáhne ke mně pravačku, ve které zbývajícími prsty svírá mé klíče. Při tom spěchu mi musely vypadnout z kapsy. Vytáhnu si z uší sluchátka a muž mě vřelým hlasem osloví: „Slečno, jsem si jist, že byste je zanedlouho postrádala.“ Rázem mě polije stud. Ještě před chvílí jsem vůči úplně cizímu člověku měla předsudky a on mi teď podává klíče, jež mi upadly, i přestože měl vystupovat až o několik zastávek dál. „Moc vám děkuji,“ dostanu ze sebe a převezmu si zapomenutý svazek klíčů. „Rádo se stalo,“ odvětí s úsměvem, „a přeji krásný den.“ Už, už se chystá odejít, ale rázem mě napadne: „Nedal byste si kávu?“                                                                                        
Otevřou se prosklené dveře a já s dvěma kávami v rukou vstupuji dovnitř. Dojdu k sesterně a jednu položím před Lauru. „Brý ráno,“ pozdravím. Odtrhne se od psaní složky týkající se případu fenky, kterou jsme minulý týden propouštěli zpátky k páníčkům, a věnuje mi přátelský úsměv. „Dobré ráno. Díky za kávu. Teď fakt bodne,“ odvětí a hned nato si dlouze zívne. Úsměv jí oplatím, i když pochybuji, že jej při zívnutí viděla, a chystám se odejít do šatny. Vtom mi ale zastoupí cestu Timotej. Lehce do něj narazím a on se zazubí. „Ránko, Andreo. Nemáš náhodou kávu i pro mě?“ otáže se s mentolkou v ústech. Prvně mě to trochu rozhodí, avšak rychle se vzpamatuji a jen nenuceně odpovím: „Promiň, Time, ale došla jim kávová zrna.“ Sladce na něj zamrkám, obejdu ho a nechám stát uprostřed chodby.
PrevNext