HLAVA, NA HLAVĚ, V HLAVĚ - katalog 2022/2023

Kamenná tvář s prázdným výrazem, ale hlavou plnou myšlenek, zkušeností a vzpomínek na vše, co v nás vyvolává hněv a další negativní i pozitivní emoce, které jsou na naši osobu napojené. Všechny myšlenky z naší hlavy postupem času vyprchají. Každé to však trvá jinak dlouho - některé myšlence sekundy, jiné zase roky.

Ohnivý muž, vyjadřuje velice silné emoce, např. lásku, žárlivost nebo zlost. Je červeno-oranžový, protože to jsou velice výrazné a intimní barvy. Má zvýrazněné místo okolo srdce, protože podle mě emoce vychází ze srdce a postupně prostupují do zbytku těla.

Můj klobouk reprezentuje vědomosti, které člověk za svůj život sbírá jako prázdné kornouty od bonbónů. Ty se pak postupně seskládají do podoby metaforického klobouku.&nbsp;&nbsp;

Moje hlava znázorňuje dva póly, jeden zlý a druhý hodný. Společně se potom nakonec spojí, tak jako ve fotbale.

Zhroucení&nbsp; Pokrývka hlavy může dočasně skrývat problémy stejně dobře jako je můžeme skrývat my. Konečný výsledek přesto vždy vyjde najevo a nikdy nelze zvrátit jeho příchod. Jediné, s čím můžeme do jisté míry pracovat je jeho průběh a intenzita. Odhození takového klobouku někdy může projasnit naši tvář, někdy však může zahalit celý obličej v oblaku temného kouře.&nbsp;

Ne každý stvořitel má stejnou podobu.&nbsp; Někteří jsou malí, baculatí a celí zakulacení jako malé bochníčky. Někteří zase vysocí, štíhlí a možná i trochu kostnatí. Třeba nějaký vypadá přesně jako vy. Možná, že to dokonce i jste vy, ale své poslání držíte v tajnosti. (tak vás radši nebudu prozrazovat)&nbsp; Toto je jednoduše stvořitel. Mohl stvořit něco velkolepého a krásného, nebo něco dočista ošklivého a zanedbatelného, jako je zrnko prachu. Ale přiznejme si, že i ten prach je občas krásný, když si jen tak poletuje ve vzduchu a tvoří pomocí slunečních paprsků dlouhé stíny.&nbsp; Čeho jsi stvořitelem ty?&nbsp;

Hlava&nbsp; Věci, které denně používáme a neumíme si život bez nich představit vlastně někde škodí a hromadí se, a tak na této planetě zanecháváme nenávratnou stopu, aniž bychom si to uvědomovali.&nbsp;

Jedná se o hlavu obyčejného člověka, který se sám o sobě nezdá být nijak zajímavý. Má čistě černé tričko a nemá vlasy. Něco s ním ale přesto není v pořádku. Můžete si povšimnout jeho očí, které se už tak obyčejné nezdají. Mají sytě červenou barvu a co víc, ještě mírně šilhají, čímž nám jeho obličej může připadat lehce nepřítomen. To je způsobeno tím, co má muž na temeni hlavy. Jedná se o velkého slimáka, který muže pokrývá svým slizem a tím ho také ovládl. Také si můžete povšimnout toho, že muž nemá uši. Traduje se, že největší pochoutkou slimáků jsou jidášovy uši, se kterými si nejspíše tento přerostlý slimák spletl lidské uši.&nbsp;

Noční obloha&nbsp; Má hlava a její klobouk představují noční oblohu s třpytivým stříbrným elementem (hvězdami). Socha je celá natřená černou barvou a místy je potřená křídou, to na oči, pusu, nos, efekt stínů a živějšího vzhledu. Nejzajímavější částí je na ní ale její klobouk, v tomto případě stříbrná koruna z kusu lepenky nastříkaným stříbrným sprejem a polepeným taktéž nabarvenými kousky špejlí, které jsem na korunu přilepila tavnou pistolí. Má socha má i náhrdelník, který je vyroben naprosto stejně jako koruna. Vata přilepená na hlavě jsou vlasy, hodí se, protože částečně zakrývají i nedokonalý tvar hlavy, se kterým jsem zpočátku dost bojovala.&nbsp;

Moji hlavu můžeme chápat jako naši planetu Zemi nebo náš domov nebo naši společnost. Toto společenství tvoří několik osob, se kterými ať chceme nebo ne nějak interagujeme, ale pro nás jsme vždy tou nejdůležitější osobou my sami. A vždy nás nejvíc zajímáme my sami a to, co se stane nám. A příhody ostatních nás taky mohou zaujmout ale vždy na ně po chvíli zapomeneme a zase se soustředíme na nás a naše problémy. A takto se každý cítí nejvíce důležitě a zajímá se nejvíce o sebe, ale kdyby nebyl obklopen ostatními, kterým by to mohl říkat, tak by neměl komu se svěřit.&nbsp; Takto ale chce mluvit každý a on sám být středem pozornosti ale to není možné, protože je strašně moc osob, který tím chtějí být. A tak se plno osob zajímá o sebe a chtějí mít pozornost ostatních, aby byli oni středem všeho ale už se nedostává prostoru pro ostatní.&nbsp;

Noc Než jsem se rozhodla pro symbolické ztvárnění noci, prolétlo mi hlavou (a taky papírem – guma utrpěla značné ztráty) dalších tucet nápadů. Klaun, antická bohyně, nějaký přírodní element… Moc dětinské, moc konkrétní, moc abstraktní, moc nezvládnutelné, moc… nesmyslné. ne. ne. ne. Bude to Noc. Pleť bude mít tmavě modrou jako noční oblohu a na hlavě bude mít klobouk s měsíci. Cylindr. Samozřejmě řádně vysoký. Temný jako půlnoc. A jemné cákance stříbrné tempery mu dodají teprve tu pravou hvězdnou atmosféru. Teď už zbývá kolem dokola umístit na špendlíky (= chabý pokus o iluzi levitace) stříbrně obarvené polystyrenové kuličky alà měsíce. Přesně dvanáct. Protože Noc je dcerou času. Místo očí bude mít bílé erupce hvězd a připínáčky (bonus: byly s kytičkou). Co pusa? Žádná? Noc je přeci ekvivalentem ticha. Málem bych zapomněla, takovou osobnost musím obléknout! Přece nebude Noc putovat prostorem jen tak, nalehko. To by se neslušelo… Lehký závoj ze záclony a límec z pletiva vytvoří skvělý kontrast Noci jako nebezpečí, ve kterém číhají nepřátelé a Noci jako úkrytu, ve kterém se před nimi člověk schová. Avšak pořád cosi chybí… Šup, špendlík do nosu, Noc má i piercing. Drsoň. No ale k piercingu neodmyslitelně patří tetování. Tetování souhvězdí! Nějaké konstelace, které zvládnu nakreslit. Lyra, beran, honící psi, rak (shodnost s mým znamením je čistě náhodná). Nyní… myslím… skutečně dokončeno?&nbsp; Z pet lahve oblepené novinami a toaletním papírem zrodila se Noc.&nbsp;

Účastník mírumilovné názorové debaty Mírumilovné debaty jsou super. Obzvlášť, když nejsou vůbec mírumilovné. Koukněte se, jak šťastný z nich člověk odchází, když vyjádří svůj pravý názor.&nbsp;

Barvínek&nbsp;&nbsp; Skupinka dětí dvanácti&nbsp; Hrála si v starém paláci&nbsp; Schovky, hoňky, tóny písní&nbsp; Nesly se zdobenou síní&nbsp; A uprostřed vážně stála&nbsp; Hlava z perlového zlata&nbsp; Přísná, bílá jako vločka&nbsp; - v tom zaleskla se dětská očka&nbsp; Nápad zrodil se náramný:&nbsp; Oživit sochu barvami!&nbsp; A mrzuté němé busty&nbsp; Zmocní se barevné prsty&nbsp; Červená, modrá, to se ví&nbsp; Se žlutou chybět nesmějí!&nbsp; Zelená, bledá, samý smích&nbsp; Zůstává dětem na lících&nbsp; Pak večer – když už padne tma&nbsp; Ratolest honem běží spát&nbsp; Zůstala stát tam v paláci&nbsp; Jen socha z čisté radosti&nbsp;

Známka punku&nbsp; Holínky nosil vždycky naruby, myslel si, že je to známka punku. Kohoutí hnát si strčil do huby, myslel si, že je to známka punku. Teplej rum pil, i když po tom… Asi takhle nějak fungoval můj mozek při vytváření této hlavy.&nbsp; Původní plán byl vytvořit nějakou mořskou/mimozemskou stvůru a vymyslet ať už právě nějaký mořský, nebo vesmírný klobouk, ale u plánu jsem moc dlouho nezůstala.&nbsp; Při modelování samotné hlavy z novin jsem se snažila, by byla dozadu co nejvíce protáhlá a aby jasné vynikaly všechny podstatné rysy obličeje. Stále jsem se nějak držela původního plánu a ,,Punkáčovi“ přidělala na tváře a oblast klíční kosti žábry.&nbsp; S barvami jsem měla jasno, vše jsem tedy pomalovala různými odstíny od modré, přes nějakou tyrkysovou až po zelenou. Rozhodla jsem se, že hlavě udělám i nějaké nevšední linky a obočí sladěné do těchto barev. Dále jsem si i další práci s konturou nosu, záběr atd.&nbsp; Při výrobě klobouku jsem věděla, že chci použít barevné igelity. Nakonec jsem se je rozhodla zasadit do pletiva a každou mezírkou igelit ,,prostrčila“. Ve sluchátkách mi hrála písnička od skupiny Visací Zámek-Známka punku na playlistu, který vytvořila moje kamarádka a tak jsem využila situace&nbsp; a velice spontánně vytvořila velice minimalistický, ale přesto velmi výrazný pankáč.&nbsp; Klobouk by byl hotový, ale ještě něco mi chybělo. Proto jsem zvolila kus kartonu, který jsem potřela černou barvou a bílou na něj napsala ZNÁMKA PUNKU!. Karton jsem připevnila pomocí připínáčků na místo úst a myslím, že to celou hlavu i s kloboukem hezký propojilo.&nbsp; Hlavu bych jako celek vnímala pouze jako nějaký výplod mé fantazie, která je při studiu někdy dost neobvyklá a poměrně originální. Žádný jiný smysl/hlubší myšlenku bych za tím vším nehledala.&nbsp;

Dešník, ten kouzelný předmět, který snad nikdy nebude nahrazen ničím jiným. Tenhle ale už očividně dodeštníkoval. Oproti tomu jeho majitel se stále ješlě leskne novotou. Ovšem oči, jak se říká okno do duše, možná tvrdí něco jiného… A tak se muž protlouká světem, na rameni mu sedí jeho opeřenec, a svojí vahou ho pomalu ale jistě zmáhá. &nbsp;

Moje hlava s kloboukem má představovat souznění a splynutí člověka s přírodou. Proto jsem jako hlavní materiál na klobouku zvolila skořápky od vlašských ořechů. Celkově jsem se snažila ztvárnit přirozenou krásu člověka a uvědomění, že jsme pořád součástí přírody a všeho, co se v ní odehrává.&nbsp;

Putující osoba, jejíž identita je záhadou. Obléká se jako poustevník, ale jeho rolí je zcela něco jiného. Nemusí se představovat, protože obyčejní lidé ho nikdy nepoznají. Žádný domov, žádní příbuzní a žádný cíl – v tomto světě je jen vzduch. Ani bohové se nemíchají do jeho osudu. Je znám pod mnoha jmény, říkejte mu, jak vy chcete.&nbsp;

Klobouk? Jasně, každý si představí jen ten normální. Ale co když zapojíme trochu fantazie? Tolik materiálu, barev, technik a možností. Ale zároveň i pár výtvarných problémů, kterým musíme čelit. Konečný výsledek přeci nikdy nebude stejný jako naše první představa. Můj klobouk odkazuje na myšlenky a abstraktní bohatství. Jiný člověk, jiné myšlenky, jiné bohatství, jiné vlastnosti. Každý jsme originál.&nbsp;&nbsp;

Jestli lidstvo neskoncuje s válkou, skoncuje válka s lidstvem.

Student vysoké školy nadšený z promoce. Student oboru gastronomie.&nbsp;

Vzpomínky, myšlenky, strach…. neviditelné dráty, který Tě svážou a uvězní ve vlastní hlavě.&nbsp;

Není perfektní. Myslel jsem si, že je. Myslel jsem si, že se vydržím na něj*ni dívat klidně sto let a ten pohled se mi nikdy neomrzí. Ale omrzel. Pořád je krásný*á, pořád je jak z jiného světa, pořád se při pohledu na něj*ni musím zamýšlet, jestli jsem ho*ji stvořil já, manuálně nezručný neohrabanec. Pořád má ten ráz a říz, šmrnc a šmuňk, pořád je v mých očích ikonickou rockstar/superstar navštěvující nás – ubohé pozemšťany sami sebe každým dnem nevyhnutelně vedoucí se k černému konci – z idylického světa, kde lidé sice mají místo dvou očí zvláštní seskupení malých předmětů připomínajících vajíčka ňákýho hnusnýho hmyzáka a na hlavě nosí staré mušle, z kterých teče sliz barvy soplů z nosu, ale alespoň tam lidé mají za ušima (on*a uši nemá, ale pšš) a pod mušlemi (jakože pod čepicí, haha). A mají dobrá srdce, která nejsou zkažena věkem, nepřízněmi osudu, nepřátelskostí a surovostí okolního světa, traumaty z dětství nebo dalšími věcmi, kterými si lidé u nás na Zemi rádi ospravedlňují své nenávistné a hrubé nátury. Pořád ho*ji mám rád. Pořád ho*ji miluji. A i přes to všechno cítím, že něco je jinak a nikdy to nebude stejné. Nějaké kouzlo zmizelo, nějaké vzrušení z nového a z poznávání zmizelo s habituací a s poznáním. A z toho jsem děsně zklamán. Není perfektní. Není perfektní a já chtěl, aby byl*a perfektní. Chtěl jsem, aby byl*a perfektní, jako kdyby chtít po lidech, aby byli perfektní, nebyla naprostá zhovadilost. A po rockstársuprstárs z jiných světů též. A navíc... vždyť vím, že perfektní je, tak co řeším?

Klobouk. Buď kreativní. Originální klobouk. Nech se unést představivostí. Nechtěla jsem jen klobouk. Chtěla jsem své těžce vytvořené hlavě dát význam. A proto jsem se z letních květinových klobouků, přes černé a elegantní nějakým záhadným způsobem dopracovala k trochu jiným myšlenkám. Co kdybych mu zašila ústa? A mohl by být žlutý? A vlasy by mohly být z třásní! A třeba tetování? A peříčka na čelenku? Na každou kreativní duši námět zapůsobí jinak. I moje první reakce byla spíš jako: Klobouky? A co s tím mám asi tak dělat? Zadání je ale vlastně jednoduché, vytvořit jedinečný klobouk z pestrého výběru materiálu, jen se nebát. A já se nebála, … tedy na konci.&nbsp;

Realita Celý život se snažíme být perfektní, snažíme se být veselí jako pestré květiny na louce, jenže každý se asi čas od času cítí trochu jinak - smutek, selhání, nebo deprese. Jsme tímto zaslepení a jen se v těch pocitech utápíme dál a dál. Někteří to dávají najevo, někteří to skrývají, ale každý to prožívá. Cítíme se jako v řetězech, svázaní a bez možnosti pohybu. A nejhorší na tom je, že nám nikdo nepomůže a na vše jsme sami.&nbsp;

Moje hlava je vytvořena na základě kontrastu. Kontrast těžkého automobilového průmyslu a francouzské krásy a ladnosti. Hlava je úhledná, ale zkažená, špinavá, její móda je roztrhaná a jako třešničku na dortu má místo módního doplňku na hlavě poklici od auta.&nbsp; Jako hlavní motiv je zde francouzská trikolóra a černá barva. Hlavě dodává "šmrnc,, i využitý materiál. Využité byli jak technické součástky, tak látky.&nbsp;

Motýli nevidí svá křídla.&nbsp; Nevidí, jak jsou doopravdy nádherní, ale všichni ostatní ano.&nbsp; V  tomto se podobají lidem….&nbsp;

HLAVA NA HLAVĚ A V HLAVĚ

výtvarníci 2. ročníků 2022/2023 Gymnázia Jihlava

CO SE SKRÝVÁ POD KRÁSNÝM VNĚJŠKEM?&nbsp; Klobouk. Když se řekne slovo klobouk, okamžitě se mi vybaví britská královská rodina a jejich slavné klobouky. Královna Alžběta pro mě byla velkou inspirací a když se více zamyslíme, nějaké podobnosti najdeme. Například kudrnaté vlásky, které se podobají vlasům královny. Má postava je z vyšší vrstvy, podle vzhledu lze usoudit, že má dostatek financí a může si dovolit přepych a bohatství. Ale jaká je doopravdy uvnitř, jak se cítí? Třeba by nejraději peníze vyměnila za něco jiného….. za něco, co si za peníze určitě koupit nemůže…&nbsp;&nbsp;

Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása a krása občas bolí.

&nbsp;Jak často se cítíte nerozhodně? Černá nebo bílá? Starý muž, šachovnice – moudrost. Měl by vyvolávat uvědomění, aby lidé v této době neváhali a byli rozhodní.&nbsp;&nbsp;

Kloubouk symbolizuje mříže, uvnitř jsou černé myšlenky, které nás svazují a omezují. Když plot zboříme, budeme kreativnější a bude nám líp.

Mračná zahrádka&nbsp; Někde bere, jinde dává,&nbsp;&nbsp; koloběh se pořád točí,&nbsp; Příroda, ta mrcha dravá,&nbsp; když je možnost zaútočí!&nbsp; &nbsp; Na obdiv jen to pozlátko,&nbsp; špínu strkat do kouta,&nbsp; tvářičky jak neviňátko&nbsp;&nbsp; a za závěsem temnota!&nbsp; &nbsp; Mnoho falše, samá přetvářka,&nbsp; to pravda není, ona odmítá,&nbsp; prý to květinářka!&nbsp; Blbost! Lhářka!&nbsp; &nbsp; Ach, jak krutá v plné síle!&nbsp; Bez slitování život bere,&nbsp; však v ty poslední chvíle&nbsp; zoufale žádá nepřítele.&nbsp;

Možná vám někoho připomíná. Možná je to někdo, koho na gymplu zná snad každý. Ale přeberte si to jak chcete.

Ďábelská babička Kdysi dávno dostala jedna babička uprostřed noci žízeň. Doma vodu neměla, a tak pro ní musela do studny. Jak se babička nakláněla pro vědro do studně, přepadla přes okraj. Padala a padala až spadla do samotného pekla. Ďábel jí za trest z porušení jeho klidu proměnil v jeho služebnici a poslal jí zpět. Tak babička chodí po našem světě, staré zvyky jí nepustily a pořád nosí svá květovaná pyžama s kloboukem, pod kterým skrývá svou tvář.

Ne všechno je vždycky tak, jak to vypadá…&nbsp;

Vesmír je něco, co máme nad hlavami. Někdo mu&nbsp; zasvětí část svého života, aby o něm zjistil něco nového, něco, co není prozkoumané. Ztvárnila jsem hlavu, která má znázorňovat takovou stvořitelku vesmíru, která má právě všechno to vědění. Nad hlavou má sluneční soustavu, o které máme znalosti a učíme se ji už od základní školy.&nbsp;

Naše barevná mysl zastiňuje naší jednotvárnost.

CHayton, v překladu sokol, je členem kmene Sioxu, jeho postavení určuje zasvěcený kovový válec, procházející jeho nosem, tento předmět mu dovoluje po namazání vzácným olejem komunikovat s bohem, což je velice vzácné a vážené. S jeho pírkem, které mu bylo přiděleno již při narození, je schopen komunikovat se sokoly.&nbsp;

Chtěla jsem udělat něco krásného, něco stejně atypického jako je její klobouk. Sama o sobě je hlava jednoduchá a jemná, ale zdobí ji něco výstředního, co jí dělá ještě krásnější. Zdobí ji takové prvky, které odrážejí světlo tak, že se její bílý obličej v určitý čas a na správném místě odlesky obarví.&nbsp;

Dívka, která se spálila. Kolem krku má dřevěný náhrdelník, který symbolizuje naivitu, kvůli své něžnosti. A proto kolem sebe díky náhrdelníku staví pomyslnou zeď, aby se uchránila před zlobou a nenávistí světa.&nbsp;

„O radost se člověk dělí, zatímco smutek prožívá sám.“&nbsp; Jan Spálený&nbsp;

Ptáci mají možnost volně se pohybovat bez jakýkoliv hranic a omezení. Mohou si létat kam se jim zlíbí. Nemají svobodu jen v pohybu, mají locit svobody i ve svých životech. Nemusí se držet nějakých společenských pravidel, očekáváními a povinnostmi jako lidé. V jejich světě můžou být sami sebou bez nějakých omezení.&nbsp;&nbsp; Lidé si často kladou limity nebo jsou limitováni například náboženstvím nebo společenským očekáváním.&nbsp;&nbsp; Tento člověk se rozhodl neřídit se těmito limity a využít svoji vnitřní svobodu, vytvářet si vlastní cesty, místo aby se spoléhal na to, co společnost považuje za „vhodné“.&nbsp;

Starý elegán Kam se vytratila elegance dnešních mužů? Kde ji zapomněli či snad úmyslně ztratili? Vždyť byli to právě ti drazí pánové, kteří dbali na svůj vzhled a hrdě nosili hlavu vztyčenou tak jak se sluší a patří. Ale šlo opravdu o zevnějšek? Doba se posunula, avšak vznešenost by měla zůstat. I v nás všech dřímá tato ztracená elegance, vznešenost, vznešenost myšlenky. Mladí či stáří, chudí či bohatí hrdí na to čím jsou, elegány společnosti.&nbsp;

Hlava chobotnice&nbsp; Toto je hlava dívky, která se před mnoha lety utopila v prudkých vlnách příboje. Od té doby její duch přebývá v nedalekém majáku a za ponurých tichých nocí obchází po pobřeží. Tato hlava má znázorňovat její tragický osud a samotu, kterou od té doby trpí.&nbsp;

Pablo. Pablo je cirkusák, během představení krotí lvy nebo vzpírá činky. Jeho žena je provazochodkyně. I když se to nezdá, mezi představujícími místy Pabla a jeho ženy je poměrně rozdíl, především výškový. A proto, i když na to Pablo nevypadá, má svou ženu stále v hlavě.&nbsp;

Motýlí efekt Něco tak malého, jako je třepotání motýlích křídel, může vyvolat tornádo na druhé straně světa. Ovšem pravděpodobnost, že se něco takového stane, je stejná jako že jiný motýl ve stejný čas následkům zabrání. Věřím, že se vše děje z nějakého důvodu. A číslo 17, jako 17 motýlků na mém klobouku? Toto andělské číslo pomáhá překonat určité věci v životě, posouvat se dopředu a značí změnu.

Na první pohled ztrápená osoba, vyčnívající z davu, kvůli svému nezvyklému vzhledu. Co je ale příčinou toho, jak vypadá? Proč má takové zvláštní vlasy a proč má obnažené tělo bez trika? Za tento zjev může pozoruhodná věc na jeho hlavě, která ho jistým způsobem ovládá. Sama by ovšem takovou sílu neměla, pomáhá ji mírná podnapilost muže, projevující se načervenalým nosem, která oslabuje jeho myšlení. Nikdo, ani on sám, neví, co to vlastně je. Ale je jisté, že kvůli ní není za žádné situace zcela sám sebou a lidem kolem něj se také zdá, že postupně přebírá stále více vědomí nad jeho myslí a tělem.&nbsp;

Obrovská tíha žít jež uvnitř mě se střádá, kvůli které nehodlám tu dál být. Jak se s tím mé svědomí vypořádá? Má osobnost patří ke všem cynickým duším, já konečně jsem našel něco co mi moc sluší. Měj se zatím krásně bon mon ami, vzpomínat budu na tebe až projdu branami.

Technologický pokrok nezastavíš Právě hledíte na mé poněkud netradiční ztvárnění hlavy s kloboukem, jenž svou barvou, strukturou a částečnou nepravidelností zaujme pozornost nejedné lidské bytosti. Ano, žijeme v době, která se vyznačuje značným technologickým pokrokem, avšak nesmíme zapomínat, že vše má svůj základ v kráse Matky přírody. Proto jsem se rozhodl, že v rámci ztvárňování tohoto uměleckého díla zkusím zkombinovat dva na první pohled kontrastní materiály. Na jedné straně jsou to dřevěné třísky pokryté skořápkami ořechů, které svým zeleným zbarvením a náhodným uspořádáním nesou patřičnou úlohu symbolizovat pestrost a nepředvídatelnost přírody, na straně druhé pak hliníková fólie, která dodává třpyt a lesk samotné kostře jakéhosi robotického těla. Výsledek mého výtvarného záměru máte právě možnost pozorovat. Konečné zhodnocení kombinace však už nechávám na každém z vás.&nbsp;

Studené barvy symbolizují vlastnosti, jako klid a moudrost. Kdežto teplé barvy představují opak, a to neklid, tvrdohlavost nebo zbrklost.&nbsp;

Myšlenka Takový sličný klobouček jako je tento, je velice nepraktické nosit. Zatěžuje totiž naši hlavu myšlenkou, tak složitou a vyčerpávající, že hrozí zkrat v mozkových závitech. Jen si představujete něco nepředstavitelného. Asi nemožné. Pravda. A teď něco, co je skoro nepředstavitelné. Hodně náročné, no ne? To je něco jako tahle myšlenka. Táhne nás, skoro ji vidíme, snažíme se ji celou pochopit a porozumět ji, ale stále nám podstatná část uniká. Jsme zatíženi všemi detaily, ale k jádru pudla se ne a ne dopídit. Touha zjistit více může za to, že na již uchopené poznatky zapomeneme nebo je přesuneme dál do našeho skladiště nápadů. Tam už se nám je nebude chtít znovu hledat. Něco takového může hlava na první pohled evokovat. Jeden z dalších mých pohledů na objekt je, že představa kruté reality leží někomu v hlavě (na hlavě), a dokonce ji táhne dolů krkolomným způsobem. Do toho na nás působí spoustu dalších vjemů. Ale stejně mi přijde nejlepší, abychom se pouze dívali a jen se kochali barevností chomáčů nití. &nbsp;

Z dálky byste si sochy ani nevšimli, může působit obyčejně. Když ji však věnujete více pozornosti, všimnete si klobouku z pestrých květin. Kytice je složena z různých barev růží, které jsou symbolem lásky. Také jejich barvy mají svůj význam. Žlutá – radost, hrdost. Modrá – svoboda, naděje…&nbsp;

MĚSÍČNÍ MUŽ&nbsp; &nbsp; Ze začátku jsem nevěděla, co chci dělat. V průběhu vytváření jsem si řekla, že chci mít hlavu nabarvenou na černo. Aniž bych to předpokládala, tak po zaschnutí se mi na hlavě objevily světlejší a tmavší skvrny, detaily jsem dokreslila křídou a bylo jasno. Dýchla na mě temná a záhadná atmosféra vesmíru, nepravidelná struktura povrchu a fleky ve mně evokují Měsíc, zvolila jsem tedy klobouk ve tvaru neúplného Měsíce. I když si nejsem jistá, čím přesně jsem do díla promítla samu sebe, tak mám pocit, že se s emocí, kterou hlava vyzařuje, nějakým způsobem ztotožňuji.&nbsp;

Neptunova smrt&nbsp; Všemocný a obávaný, lidmi dříve uctívaný a mořskými tvory milovaný.&nbsp;&nbsp; Dnes tomu však již tak není a on upadl v zapomnění.&nbsp;&nbsp; Pomalu zabíjen suchozemských lidem a tráven jejich ohavným výtvorem, král se ztratil, král se vlády vzdal a oceán se z toho už nikdy nevzpamatoval.&nbsp;

Name

Safari may block some audio or video from playing automatically and ‘read to me’ will skip these. You can configure this in Safari’s preferences.