O zítřku nevím nic 2023

O zítřku nevím nic
Anna Zimenová, 6A6

Nikdy nevíme, co se stane v budoucnu, nevíme ani, co sestane za minutu.
Život prožíváme v nejistotě. Prožíváme spoustu změn a neustálého strachu z toho,
že nevíme, co se bude dít dál. Nejistota je jako velký černý mrak v děsivé bouři.
Je těžká, postupně na nás dopadá a nic s tím neuděláme.
V momentech beznaděje je moje hlava ponořena do tmy a mraků, vše je šedivé, bez barev.
Jsem zranitelná. Musíme si ale uvědomit, že po bouři vyjde slunce,
které bude jako střípek naděje zářit, i když myslíme, že světlo už nikdy neuvidíme.
Naděje je pro mě fakt, že mám sebe. Je jisté, že sebe budu mít do konce života
a i když o zítřku nevím nic, mohu znát sebe. Mohu se na sebe spolehnout
a udělat vše, abych se sama v sobě vyznala. Někdo to může považovat
za uzavřenost nebo odtažitost, ale pro sebepoznání je to přirozené.

O zítřku nevím nic...
Michaela Hladíková, 4B4

Budoucnost je pro někoho děsivá představa. Významem tohoto slova je to, co se teprve stane. Může to být za sto let, za jeden rok, pár měsíců či dní anebo třeba zítra. Budoucnost se ovšem netýká pouze jedné osoby nebo společnosti, ale světa jako takového.
Tématem praktické částí maturitní zkoušky z estetické výchovy je právě myšlenka o zítřku, který nelze předpokládat. Moji práci jsem zvolila jako symbol globálně environmentálních problémů, které naši planetu poslední roky sužují čím dál tím více. Ať už se jedná o znečišťování půd a vod, války, likvidace lesů, vyčerpávání přírodních zdrojů nebo zeslabování ozonové vrstvy.
Barevnost lesa znázorňuje život a krásu přírody, naopak temnota panelových domů zastupuje civilizaci, techniku a společnost, která slepě následuje ničivý vývoj. Jak dlouho ještě bude trvat, než město pohltí všechnu přírodu? Co když to bude už zítra?
Ne každý je však zaslepen. Pár jedinců si uvědomuje závažnost tohoto problému. Jejich počet ale není tak velký, aby to zásadně pomohlo naší zemi. Proto jsem rozsvítila pár oken panelových domů, jako důkaz, že existuje někdo, kdo je ozářen pravdou a nebojí se bojovat. Okna zatemnělá, stejně jako obyvatelé těchto domů, kteří si stále neuvědomují důsledky svých činů, mnohonásobně převažují.
Do obrazu jsem kromě globálních problémů zasadila i nevědomost o budoucnosti jedince a jeho životní koloběh. Koloběh je znázorněn postavou, ze které teče pramen vody do řeky. Živiny a organismy, které se v řece nacházejí, vyživují strom a pomáhají mu v růstu. Díky stromu roste i postava. Životní koloběh. Všechno souvisí se vším. Co když se ale město rozroste a přeruší svojí existencí tento koloběh.
Tímto jsem chtěla vyjádřit, že ačkoliv máme svůj život jasně naplánovaný, může se stát, že zítra bude vše jinak. A to stejné platí i s přírodou, která tady nemusí být zítra v takovém stavu, jako je dnes.

O zítřku nevím nic
Prokop Jurkovič, 4B4

Zcela neočekávaně se nám může stát, že náhle stojíme na důležitém životním rozcestí,
že nastane situace, ve které každé rozhodnutí nese důsledky.
V mé práci zpracovávám pojetí takovéto volby, týkající se vlastní identity.
Diptych zachycuje dvě zásadní možnosti, které se v „zítřku“ nabízejí.
Na jedné straně je volba stagnace a bezpečí. Je obtížné se jí vzdát a ve výsledku je možné,
že je to volba nejpříjemnější. Tuto volbu ovšem vnímám jako vzdávání se sama sebe.
Je to útěk a neschopnost přijmout vlastní indentu. Druhá cesta je ovšem podobně fatální. Zachycuje plné souznění sám se sebou, pochopení a přijmutí se - navzdory všemu.
Zároveň vzniká jistá distance a problém s porozuměním pro okolí. Svět je náhle daleko nehostinnější a řezavější, při tom je ale také daleko otevřenější a svobodnější.
V mých obrazech jsem tyto motivy vyobrazil symbolicky. Na obraze, kterým jsem vyjádřil volbu stagnace, je jasně daný prostor, který je uzavřený a racionální. Je zde poskytována podpora a jistota. Místo je přes to chladné, nevlídné a tvrdé. Není to prostor, ve kterém je příjemné být, ovšem je to místo, ze kterého je těžké se dostat, je to místo podvolení se.
Na druhém obraze zachycuji samotu a volnost pomocí rozlehlé prázdné krajiny.
Prostor záměrně působí nevlídně a nejistě. Vzpřímená figura stojí ve větru a je složité jí porozumět. Její budoucností je cesta a pohyb, cesta plná strastí a nepochopení,
cesta s nejasným koncem, cesta za sebou samým.

O zítřku nevím nic
Anna Čermáková, 6A6

Budoucnost je tajemná a nejistá. Bez ohledu na to, kolik plánujeme, jak moc se připravujeme
nebo jak si myslíme, že toho víme, pravdou je, že nemůžeme vědět téměř nic s jistotou o tom,
co přinese zítřek. Tato skutečnost může být pokořující i děsivá, každý den stojíme tváří v tvář neznámu.
Nejistota zítřka nám nakonec připomíná naši vlastní smrtelnost a nestálost všech věcí. Je to výzva přijmout přítomný okamžik, vážit si vztahů a zkušeností, díky kterým stojí život za to žít, a pěstovat hluboký smysl pro vděčnost za vzácný dar existence.
Emoce, které zažíváme ohledně zítřka, jsou často složité a mnohostranné. Na jedné straně je zde pocit vzrušení a očekávání možností, které před námi leží. Můžeme cítit naději ohledně příležitostí, které může přinést zítřek, nebo můžeme pociťovat úzkost z výzev, kterým můžeme čelit. Zároveň můžeme také pociťovat smutek nebo lítost za věci, které jsme ztratili, nebo za zážitky, o které jsme mohli přijít.
Zkrátka naše emoce nás doprovází na cestě k zítřku.
Když stojíme před dveřmi zítřka, musíme si pamatovat, že akt otevření dveří je jak riziko, tak příležitost. Vyžaduje to, abychom se postavili svým obavám a přijali nejistotu z budoucnosti, ale také nám to nabízí šanci vytvořit něco nového a prorazit si cestu k lepším zítřkům. Pootevřené dveře nám připomínají,
že i tváří v tvář nejistotě a nepřízni osudu máme moc utvářet svůj vlastní život a vytvářet lepší budoucnost pro sebe i pro ostatní.
Na závěr bych ráda zmínila rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“ ať už se zítra stane cokoliv,
vždy si z toho něco odneseme, ponaučíme se a tohle je důležitý krok k našemu růstu.