Případ detektiva Zlatohlávka - Zita Maria Holod

Paper stack border

Sýkora přiletěla těsně k&nbsp;Zlatohlávkovi a otevírala zobák. Zlatohlávek si už představoval, jak bude potravou pro sýkoru, když tu k&nbsp;nim přiletěl vrabec a klovnul sýkoru do hlavy. Ta se otočila k&nbsp;vrabcovi a klovla ho taky. Nato ji vrabec klovnul větší silou a začal mávat křídly, aby ji zastrašil. Sýkora v&nbsp;tu ránu odletěla pryč.&nbsp;&nbsp; &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Zlatohlávek se bál, že si ho chce vrabec nechat pro sebe k&nbsp;jídlu, ale ten místo toho k&nbsp;němu přátelsky promluvil: „Ahoj, jmenuji se Vrabčák a pracuji jako místní strážník. Asi sis říkal, že tě budu chtít sníst, ale já hmyz nejím od té doby, co mi jedna včelka zachránila život před lovící kočkou tím, že ji píchla. Bohužel, když včela někoho bodne, zahyne. Ona se pro mne obětovala.

Proto jsem se rozhodl, že já budu zachraňovat život hmyzu. A tak jsem se nabídl, že budu dělat obecního strážníka. Poletuji nad touto vesničkou celé dny a noci a vidím většinu věcí, které se zde dějí.” &nbsp;&nbsp;&nbsp;„Moc ti děkuji za záchranu života.” poděkoval Zlatohlávek a pokračoval: „Když jsi tedy strážník, jistě víš, kde bydlí paní Beruška Sluníčková. Chtěl bych se tě zeptat, zdali jsi neviděl někoho pohybovat se kolem jejího domu.” &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Vrabčák se zamyslel: „No jistě, chodí k&nbsp;ní spousta návštěv. Ale ty asi máš na mysli někoho, kdo by se k&nbsp;ní chtěl vloupat. Nedávno jsem zahlédl nějaké podivné individuum šplhající po stromech.

&nbsp;&nbsp;&nbsp;Stonožka Anežka se chystala odejít, ale starosta Roháč ji zadržel: „Co kdyby se celá naše obec složila a zaplatila ti obuvnickou školu? Samozřejmě až po tom, co bys nám všechny naše boty vrátila. Ale určitě si zasloužíš nějaký ten trest, takže jen co se naučíš správně šít obuv, jeden pár dáš zdarma každému, komu jsi ty boty ukradla! Souhlasíte, občané?” Všichni souhlasně pokyvovali.&nbsp;Stonožka se zaradovala „No jistě, ráda vám je ušiji! Teď pojďte, rozdám vám to, co vám patří.” Zanedlouho měli všichni zase zpátky svoji obuv.&nbsp;

&nbsp;&nbsp;&nbsp;Za týden se obec složila a zaplatila Stonožce obuvnickou školu v Benátkách. Tam se naučila šít tak nádherné boty, že se zanedlouho stala bohatou a taky slavnou po celém světě. Všechny však měly něco společného: každá bota měla z&nbsp;vnější strany kruhový znak ze sedmi teček, jež symbolizovaly sedmitečnou berušku z&nbsp;obce Bukov.

Watercolor texture 3

Povídku Případ detektiva Zlatohlávka napsala Zita u příležitosti vyhlášení soutěže Ze života hmyzu. Zitina práce byla z 46 prací vybraná jako vítězná.

Ilustrace: Zita Maria Holod

Zanedlouho už si to kráčel k&nbsp;motýlímu keři.&nbsp;Byl ponořen v&nbsp;myšlenkách a ani neviděl, že naproti němu jde mravenec. A bum! Najednou se srazili. „Moc se omlouvám.” řekl smutně mravenec. Detektiv se podivil: „ Pročpak jsi tak smutný, mravenče?” &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;„Jmenuji se Čipera. Vyhodili mě z&nbsp;mraveniště, protože jsem nechtěl pracovat jako všichni ostatní. Nechci pořád stavět nějaká mraveniště nebo nosit jídlo pro mravenčí královnu. Chci zažívat dobrodružství. Chci dělat něco mnohem zajímavějšího. Vždycky jsem snil o tom, že budu tajným agentem nebo detektivem. No a teď nemám kam jít.” odpověděl mravenec Čipera. Zlatohlávek se pousmál.&nbsp;

&nbsp;&nbsp;&nbsp;„Tak to máš štěstí. Já jsem detektiv Zlatohlávek a nějaký pomocník by se mi hodil. Můžeš jít ke mně do služby.” Cestou k&nbsp;motýlímu keři Zlatohlávek pověděl Čiperovi všechno o svém novém případu. &nbsp;&nbsp;&nbsp;Čipera se podivil: „Motýlice? Znám ji, ta by to neudělala, ale můžeme to pro jistotu prověřit.” Za pár minut, když bylo slunce nejvýš, dorazili na místo. Motýlice už tam seděla a sála nektar. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;„Dobrý den, paní Motýlice, jsem detektiv Zlatohlávek a potřebuji si s vámi pohovořit.” Motýlice k nim ladně přeletěla z&nbsp;motýlího keře, také je pozdravila a zeptala se: „Co chcete vědět?”&nbsp;

&nbsp;&nbsp;&nbsp;Procházeli místnostmi, až dorazili na konec tohoto příbytku. Seděla tam stonožka a šila zelený podpatek. Když je spatřila, vyděsila se a pochopila, že je to její konec. Detektivové ji však zavedli na úřad a požádali Vrabčáka, ať svolá všechen hmyz obce Bukov.&nbsp;&nbsp;&nbsp; &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Když přišel všechen hmyz včetně paní Berušky a starosty Roháče k&nbsp;úřadu, stonožka je oslovila: „Dobrý den, jmenuji se Anežka a mojí velikou zálibou je šití bot. Musím se vám však přiznat, že jsem nekradla obuv jen paní Berušce, ale i vám všem, vy jste si však mysleli, že jste ji někde ztratili.&nbsp;Vaše boty mě inspirovaly k&nbsp;šití dalších a dalších bot. Ale po nějaké době mě to s&nbsp;vaší obyčejnou obuví přestalo bavit.

Ovšem potom, když jsem uslyšela, že paní Beruška letí až do Benátek pro tak krásné boty, prostě jsem se neovládla a ukradla jsem je. No a zanedlouho jsem začala šít nové a můj byt je teď přeplněný botami. Moc se vám všem omlouvám, všechny vám je dám.” &nbsp;&nbsp;&nbsp;Stonožce ukápla slza: „Všechny ty ušité boty se mi moc nepovedly, protože to příliš neumím a nemám tolik zlatých zrnek, abych si mohla zaplatit lekce ševcovství. A tak jsem celé ty roky šila a šila, ale neuměla jsem přijít na to, co dělám špatně. Omlouvám se, vezměte si je. Odstěhuji se někam daleko, kde mě to nebude pokoušet. Sbohem.”

&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Byl slunečný jarní den. Detektiv Zlatohlávek si to kráčel na žádost paní Berušky Sluníčkové do hmyzí obce Bukov. V&nbsp;odrazu slunce se mu do zelena krásně leskly krovky. Bohužel si je poranil při minulém případu, kdy pronásledoval v letu lupiče a narazil do stromu. Teď musel dlouhou cestu absolvovat pěšky a u toho se podpírat hůlčičkou. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;

&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Když došel do Bukova, zatajil se mu dech nad malou krásnou vesničkou. Rostla tam zeleň, nádherné květiny nejrůznějších barev a všude se tyčily buky. Ranní rosa se hezky třpytila. Hmyz tady měl domečky ze žaludů, z&nbsp;větviček anebo se zabydlovali v&nbsp;květech. Všude to žilo a&nbsp;bzučelo.&nbsp; Beruška už detektiva vítala s&nbsp;otevřenou náručí. „Dobrý den, pane Zlatohlávku, ani nevíte, jak ráda vás vidím. Pojďte, všechno vám vysvětlím u mne doma.” &nbsp;&nbsp;Její domeček byl vysoko v&nbsp;buku, ale Zlatohlávek nemohl létat. „Nedělejte si starosti,” řekla Beruška, „vím o vašem zranění. Pro nelétavé hosty tu mám zařízený výtah.”&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;

Ale myslel jsem si, že se mi to jen zdá, byl jsem už přepracovaný, tak jsem to neřešil. Na druhý den si ale Beruška stěžovala, že její drahé boty z&nbsp;Benátek zmizely. A potom si najala detektiva Zlatohlávka, což musíš být jistě ty. Rád tě poznávám.”

&nbsp;&nbsp;&nbsp;Zlatohlávek zadumal: „Děkuji. Ještě mám na vás, pane Vrabčáku, pár otázek. Znáte někoho, kdo se drží v&nbsp;ústraní od okolního hmyzu?”&nbsp;„Nikoho takového neznám,” odpověděl Vrabčák, „ale znám místo, kde by se takové samotářské povaze dobře bydlelo.” &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Popsal jim cestu, kudy se tam jde. Detektivové se tam ihned vydali. Když došli na místo, uviděli velký, větrem povalený strom, který se už pomalu rozkládal. Výborný úkryt, pomyslel si Zlatohlávek. Když detektivové přišli blíž ke stromu, našli malý vchod. Vešli dovnitř a jejich pozornost upoutaly tisíce bot, každý pár byl jiný, barevný, černobílý, matný i lesklý. Mezi novými se nacházely i staré, obnošené.&nbsp;Některé boty byly ještě nedošité.&nbsp;&nbsp;&nbsp;

&nbsp;&nbsp;&nbsp;Zlatohlávek byl tak ohromen jejími nádhernými křídly modrými jako nebe, zčásti zlatými jako slunce, že přeslechl její dotaz. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;„Tak jak vám můžu pomoci?" dodala. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Detektiv se jí tedy zeptal na všechno ohledně ukradených bot paní Berušky. Motýlice se urazila a řekla, že by neklesla tak hluboko. Přece by si neudělala ostudu v&nbsp;takové malé vesničce, kde ji každý zná. „K čemu by mi byly boty, se kterými se&nbsp;nemůžu předvést. Všichni by hned poznali, že tak jedinečné boty jsou jen paní Berušky. To musí být někdo, kdo žije v&nbsp;ústraní.” řekla a odletěla pryč.&nbsp; „Říkal jsem, že to nebude Motýlice. Abychom v případu pokročili dál, měli bychom důkladně prohledat okolí bydliště paní Sluníčkové.” prohlásil Čipera.

Když tak kráčeli kamenitou cestičkou, najednou ucítili, jak na ně dopadá velký chladný stín. Vzhlédli a uviděli sýkoru, jak k&nbsp;nim slétá. Čipera se stihl schovat, ale Zlatohlávek po úrazu nedokázal tak rychle běhat.&nbsp;

Případ detektiva Zlatohlávka

ZŠ Hlučín, Hornická 7 V Hlučíně, 4. června 2021

Beruška se Zlatohlávkem nasedli do výtahu ze skořápky vlašského ořechu, která byla zavěšena na břečťanu. Za chvíli se ocitli v&nbsp;bukovém bytě. Beruška připravila teplý nektarový likér pro sebe a detektiva.&nbsp; Usedli za stůl a Beruška začala mluvit o svém problému: „Každý rok jezdím na módní přehlídky do Benátek. Koupím si tam nejnovější kolekci bot. Stojí mně to opravdu hodně zlatých pylových zrnek. Letos jsem tam jela počtvrté, ale pokaždé mi je potom někdo ukradne. Nikdo nemůže přijít na to, kdo by to mohl být. Pak jsem zaslechla o vás, věhlasném detektivovi Zlatohlávkovi. Prosím vás, pomozte mi tu záhadu vyřešit.”

&nbsp;„Ovšem že vám pomůžu, je to moje práce. Jen co dopiji nektarový likér. Ještě jednu věc bych však potřeboval vědět. Máte na někoho podezření?” zeptal se Zlatohlávek.&nbsp; „Jasně že mám! Nejspíš to bude Motýlice. Vždycky mi záviděla, že mám nejnovější kolekci bot přímo z&nbsp;Benátek.” odpověděla Beruška. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;“Dobře, děkuji ” řekl detektiv, „ a kde bych ji mohl najít?”&nbsp; &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Beruška se zamyslela: „Každé poledne saje nektar z&nbsp;motýlího keře, který roste hned na začátku obce, jistě jste si jej povšiml.” &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;„Ano, ano, toho jsem si všiml. Tak to abych už vyrazil. Zatím nashledanou.” ukončil rozhovor Zlatohlávek.

Samozřejmě nezapomněla na občany Bukova a všem ušila krásný pár bot.&nbsp;Neopomenula ani Čiperu se Zlatohlávkem a vyrobila jim hezkou obuv, určenou přímo pro detektivy. Ti ji využívají každý den pro společné vyšetřování nových případů.

Name

Safari may block some audio or video from playing automatically and ‘read to me’ will skip these. You can configure this in Safari’s preferences.