Tento hlásek slyší každá vrána, 
i mravenečci slabost pro něj mají, 
pro mnohá stvoření však je to brána, 
co před námi věci tají. 
Pod kamením a listím se skrývá, 
pomoc malým poskytuje, 
a jak už to ve zvyku bývá, 
s větrem často diskutuje. 
Když ho člověk rázem spatří, 
on ztichne - je to potvůrka, 
nám tak dojde, že přírodě patří, 
tahle malá komůrka. 

„Náš osud není vepsán ve hvězdách, ale v nás samých.“ 
William Shakespeare 

Má práce se zabývá osudem jako takovým,
ale zároveň i jeho pochopením. 
Každé chapadlo má svou vlastní mysl, a proto
ke stejnému osudu umlčení přistupuje jinak.
My všichni také směřujeme ke stejnému osudu,
jde jen o to, kdo a jak ho pochopí
a jak se zbývajícím časem naloží.

Některá chapadla osud nestihnou ani pochopit, některá nechtějí upadnout do zapomnění, proto se snaží svůj osud zvrátit
a uprchnout.
Některá jsou již se svým osudem srovnaná
a jdou mu naproti.
Nesmíme mít strach z toho, co nás čeká. 

Svět je plný lidí, stvoření,
které ničí přírodu už několik stovek let.
Můj lesní muž je lidmi znetvořený,
a právě proto se před nimi schovává v kořenech.

ROVNOVÁHA.  
les + smrt = ?  
hlad + tlení = ?  
symbol smrti = ?  
HAVRAN. 
Koho je v tichu slyšet nejvíce?  
„Krák!“ 
Les. Kříž. Mršina. 
„Krák!“  
Černo. Tlukot křídel. Klapání zobáků. 
„Krák!“  

Loading...

Ptáci a lidé se začínají učit řeči ještě
před narozením, a přesto jedněmi
jsme unášeni – krásou jejich řeči,
jak nadneseně, ale jasně jejich slova zní –
a ti druzí stěží vyjádří to, co vyjádřit chtějí. Jednoznačnost ve slovech těch prvních neznamená jednoduchost sdělovaného, strohá smysluplnost neubírá na citu,
neboť mluvčí této řeči,
ať je jeho hlas skřípavý,
ať chce říci málo nebo víc,
se nikdy nezalekne hlasu, který slyší zvenčí,
avšak ani necítí potřebu cizí hlas zpochybňovat – raději se k němu přidá,
než společně naleznou správnou notu.
Je jen domněnkou, že i v důsledku toho se, ti první, zdají šťastnější?  

Loading...

Loading...

Tíha mateřství. Odhodlání, sebeobětování, láska. To vše jako okovy připoutává k zemi.
A pták, dříve zvyklý létat všemi směry, najednou pozbyl křídla.  

Loading...

Loading...

Plížíš se nocí, vylézáš z děr,
do rytmu se kroutíš,
nemáš žádný směr.

Jsi jako svět sám,
bez začátku, konce,
jako noční drahokam,
posledního lakomce.

Popínavá smrti, jak ty krutá jsi!
pomalu do hlubin stahuješ.
Lákajíc svůdnými hlasy,
vražedné štěstí slibuješ.

Jsi tak nenasytná,
vše kolem požíráš,
tak neprůsvitná,
když dluh vybíráš.

Tak přijď, jen se ukaž!
předveď, co dokážeš,
strastmi všechny svaž!

Avšak, až všechno sežehneš,
budeš mít hlad,
tehdy do vlastního ulehneš
a spálí tě chlad.

Hádanka (Proud času)

1. Jeho existence všude kolem nás důkazy zanechává

2. Jedině osud sám má možnost sebrat nám ho

3. Jeho činnosti nelze nikterak zabránit 

4. Nic mu za tu dlouhou dobu neuniklo 

5. Povšimneme si ho až za několik let 

V lese, v pařezech, v kmenech,
v čerstvém, ve shnilém,
v přírodě ponechaném i lidskou rukou upraveném dřevě se skrývá hlas lesa. 
Je všude kolem nás.
Je zobrazen coby starý kus dřeva (stromu), ale současně jako mladý pružný stonek. Vypadá až jako nějaký živý organismus. Působí klidně a pohodově, ale on i les, nás mohou dost nepříjemně překvapit.
Pohltí nás do černé tmy a kdo ví,
jestli nás někdy pustí zpět. 

„Strážce hlubin“
Tento tvor má za účel ochraňovat les
před okolními hrozbami, sám je světu zatím jen schován ve své noře
a čeká na svoji chvíli.

Byl tu, je tu a pokud se člověk probudí,
tak snad v budoucnu bude, LES.
Les a všechna jeho tajemství,
všechna jeho tajemná zákoutí, všechny jeho krásy
a jeho nezapomenutelný hlas. Ten hlas, který je celou dobu kolem nás, když vstoupíme do lesa.
Ten hlas, který nám celou dobu šeptá do ucha
a nabádá nás jít lesem dál, ten hlas, který nás láká stále dál a dál. Pomalu, ale jistě nás táhne do tajemných míst a my si ani nepovšimneme,
že les, ten les co je kolem, nás pomalu začíná pohlcovat, tak až nás má zcela ve své moci.
Ale proč tomu tak je?
Čí je ten hlas, který nás táhne do míst, kde se spletitě točí kořeny, které se jako hladové ruce natahují do prostoru?
Jak je možné že ten hlas tak působí na naši duši? Kdo ví, je jeho cílem nám nějakým způsobem ublížit? Nebo to tak snad jenom vypadá, a naopak je jeho cílem pouze nám otevřít oči? Otevřít oči tam,
kde si myslíme že je jen prázdnota.
Tam, kde nás pohltí les, je tma.
Co když je hlas průvodcem tam, kam světlo nemůže?